Tato žena neplakala, nehrála si nervózně s prsty, ani nevypadala vyčerpaně. Přišla bez dítěte. Bohužel se často stává, že psycholog nemůže člověku nebo rodině, která se na něj obrátí, nijak pomoct. Ale i psychologové jsou jen lidé a můžou mít nejrůznější pocity. Tady jsem se z nějakého důvodu bála od samého začátku, ještě než žena stačila promluvit.
„Nevím, jestli se na vás můžu obrátit, vždyť tohle je dětská poliklinika. A radu teď potřebuju víc já než můj syn.“
„Každá rodina je polootevřený systém,“ řekla jsem, „stejně jako organismus má všechno vliv na všechno a na všechny. Vaše rodina to jste vy, váš syn…“
„A pes…“
„Otec asi přece jenom odešel nebo dokonce umřel,“ pomyslela jsem si s nepochopitelnou úlevou. Musela ho velice milovat a teď neví, co si počít. Asi proto je ve vzduchu cítit ten obrovský balvan.
„Vy, váš syn a pes. Povězte mi všechno od samého začátku.“
„Před deseti lety jsme žili ve třech. Můj manžel, dcera a já.“
Tak moment. Jejímu synovi je 15 let. Je na tom tak špatně, že si plete svoje děti? Nebo si její dcera nechala změnit pohlaví?! Klid prosím, kdo je tady vlastně psycholog?! Teď mi určitě všechno vysvětlí. Upřímně řečeno, nerozuměla jsem své vlastní reakci, vždyť se žena chovala naprosto vyrovnaně a žádnou psychiatrickou odchylku jsem u ní nepozorovala.
Ovšemže mi všechno pověděla. A všechno do sebe rázem zapadlo. Ale jak jsem se od začátku obávala, bylo by lepší, kdyby do sebe zapadlo něco úplně jiného.
Před deseti lety její jedenáctileté dceři diagnostikovali rakovinu. Bojovali tři roky, prodali, co se dalo a vyzkoušeli úplně všechno od experimentální léčby v renomovaných ústavech až po léčitele a šarlatány. Nádor však byl velice agresivní. Její manžel byl po celou dobu pevnou oporou a všemožně jim pomáhal. Dívka zemřela a jejím posledním přáním bylo: „Mami, tati, nesmutněte tady beze mě“.
Po smrti dcery se muž upřímně snažil udržet rodinu pohromadě. Zval ženu na divadelní představení, do restaurací, mezi lidi. Pokorně přijímala pozvání a všude ho doprovázela, ale nacházela se v nějaké otupělosti, připadalo jí to zvrácené a měla pocit, že s sebou neustále tahá sklenici až po okraj napěchovanou vlastním neštěstím.
Ostatní to samozřejmě cítili také. Kdo by se chtěl bavit s člověkem, který s sebou tahá takové břemeno? V jednu chvíli její manžel začal mluvit o druhém dítěti, o další holčičce (třeba pak přijdeš na jiné myšlenky) a žena konečně hystericky vybouchla: „Chceš nahradit naši mrtvou dceru, jakoby to byla žárovka v lustru?! Další dítě?! Co když je to genetický problém, každý přece ví, že rakovina může být dědičná! Chceš, aby se to opakovalo?!“
Po dalších dvou měsících manžel odešel. Ještě předtím jí v klidu vysvětlil, že je ještě pořád živá bytost a nechce být pohřben zaživa. Avšak jeho odchod ji přece jenom zaskočil. Vrátila se z práce, manželovy věci byly pryč, místo nich našla po celém bytě malé loužičky a na pohovce rozvalené baculaté štěně neurčitého plemene. Na stole ležel vzkaz: „Odešel jsem. Doufám, že tě nenapadne, že Buddy mě má nahradit. Běhal na dvoře u nás ve fabrice a málem ho srazilo auto. Pokud se ti nelíbí, klidně ho dej do útulku…“
Po šesti měsících se z manželovy iniciativy rozvedli. Krátce nato se znovu oženil a narodila se jim dcera. Teď mají ještě syna. Má teprve devět měsíců, ale už říká „ma-ma“ a „ta-ta“ (jeho sestra se jmenuje Nataša).
„Jak to víte? Řekl vám to bývalý manžel?“
„Ne ne, jeho nová manželka. Často mi volá a nechává si ode mě poradit, když s dětmi řeší nějaký problém. Občas k nim zajdu na návštěvu já, občas oni ke mně… Jen se mi poslední dobou moc neozývají…
Buddy u ní samozřejmě zůstal. Byl hloupý, přátelský a neuvěřitelně společenský. Miloval všechny lidi a zejména děti. Stejně tak miloval psy, a to od čivavy až po vlkodava. Děti, rodiče, psi a jejich majitelé na jeho dychtivou touhu po společnosti reagovali různě (z Buddyho vyrostl poměrně velký kříženec čokoládové barvy). Snažila se ho tedy venčit jen tehdy, když venku nikdo nebyl. Pes z toho byl smutný, chtěl si hrát a stýkat se s lidmi. Často mu proto alespoň házela míček a připadala si přitom jako natahovací hračka.
Jednoho dne se na stadionu nedaleko jejich domu měla konat výstava psů. Všude byly vyvěšené plakáty a psalo se na nich, že psi jsou vítáni. Z ničeho nic se rozhodla, že se tam půjde podívat – musí mít přece Buddy nějaký společenský život. Vystavení psi byli pyšní, pečlivě upravení a voněli po květinovém šamponu. Buddy si je prohlížel se sklopenou hlavou a vyplazeným jazykem, tentokrát se navzdory své obvyklé praxi ani nepokusil utéct, aby se s nimi blíže seznámil. Jakoby si byl vědom své podřazenosti.
„Jen si nemyslete, máte to nejlepší plemeno,“ řekl někdo po jejím boku.
Rozhlédla se kolem sebe. Poblíž stál chlapec. Buddy se k němu dychtivě vrhnul a olízl mu jeho kulatý obličej. Chlapec zavrávoral a rukou se rychle chytil zábradlí, aby neupadnul. Když odstoupil o kousek dále, všimla si, že chlapec má něco s nohama – sice nekulhal, ale pohyboval se nějak podivně. Že by měl nějaký problém s klouby?
„Promiň,“ omluvila se mu. „Buddy je hodný, ale hloupý.“
„Kdepak,“ řekl chlapec. „Oříšci jsou nejodolnější ze všech psů, dokážou se nejlépe přizpůsobit.“
„Jak to víš? Taky máš oříška? Kde je?“
„Ne, u nás není dovoleno chovat psy,“ řekl chlapec a smutně se pousmál. „Vím to, protože jsem sám takový oříšek.“
Zřetelně pocítila, jak se jí na vteřinu zastavilo srdce, a zeptala se: „Co znamená u vás?“
„Na internátě,“ odpověděl chlapec. „Přivezli nás sem autobusem na výlet. Támhle stojí invalidní vozíky, vidíte? Mám štěstí, že ještě můžu chodit…“
Péťu jí svěřili do péče překvapivě snadno. Dříve často slyšela o problémech s adopcí, různých certifikátech, nesmyslné byrokracii… Ale všichni jí vyšli vstříc! Úplně všichni! Doslova ji vzali za ruku a vodili z kanceláře do kanceláře. Na světě je spousta hodných lidí…
A jak se to všechno hezky vyvíjelo! Péťa začal chodit do běžné školy. Téměř nikdo se mu tam neposmíval. Žena ho doučovala ruštinu. Bývalý manžel se zapojil kvůli doučování matematiky. Jednoho dne si s chlapcem poctivě prošel učivo a šel si zakouřit na dobře známý balkon. Žena jakoby něco ucítila ve vzduchu, vyšla za ním a najednou si všimla, že… pláče!
„Co se stalo?“ zeptala se zaskočeně.
„Jsem za tebe tak rád…“ řekl přidušeným hlasem. „Konečně… jsem tomu Péťovi tak moc vděčný.“
Péťa se na internátě věnoval origami a přivedl k tomu i svou nevlastní sestru Natašu. Jejich byt se najednou zaplnil útržky papíru a opět připomínal místo, kde žijí lidi. Péťa si samozřejmě rád hrával s Buddym.
Jednoho dne byli všichni společně na procházce. Buddy se vrhl k nějakému psovi, Péťa běžel za ním, zakopnul a upadnul…
Postarší lékař na obvodním traumatologickém oddělení řekl: „Dal jsem to samozřejmě do sádry, ale nějak se mi ta zlomenina nezdá. Je tu jednak to původní onemocnění kloubů, jednak na rentgenu vidím něco zvláštního… Navštivte raději fakultní nemocnici…“
„Musíte být připravena na všechno,“ řekli jí lékaři v nemocnici.
„Na co?!“ vykřikla šeptem.
„Mohlo by se jednat o rakovinu. A ta zlomenina může být jen jejím příznakem. Přesněji vám to řeknou v onkologickém ústavu…“
Na radu kamarádky navštívila nějakého psychoanalytika pro dospělé. Na třetím sezení ji řekl: „Není divu. Vaše dcera umřela na rakovinu a vy jste si podvědomě vybrala dítě, které má stejné predispozice.“
Vrátila se domů a ihned vyhodila do popelnice celou domácí lékárničku. Bála se, že jinak neodolá pokušení okamžitě všechno ukončit. Byla by to pro ni nepochybně nesmírná úleva. Ale co Péťa?
* * *
„A tady se dostávám k otázce, kvůli které jsem přišla za vámi,“ dokončila svůj příběh. „Kde mám vzít sílu bojovat? Abych v případě, že to všechno budu muset absolvovat znovu, nedostala Péťu i sebe předčasně do hrobu?“
Dlouho jsem přemýšlela. Netlačila na mě. Pokud víte, nebo alespoň tušíte, co chcete říct, můžete být důrazní, neodbytní, ironičtí, nebo i drsní. Ale pokud vůbec nevíte? Tehdy vezmete zavděk úplně čímkoliv. A občas to i vyjde.
„Vy jste velice správně definovala náš společný úkol,“ řekla jsem. „Má čistě energetický charakter. Nejde tu ani tolik o psychologii jako takovou…“
„Ano, přesně tak to cítím,“ přikývla.
„A stejným způsobem by se tento problém měl i řešit. Nemáme žádné velké zdroje energie a vynalézt je ani jinak vybudovat v nejbližší době nezvládneme. Musíte tedy začít po troškách a všechno dávat na jednu hromadu. Máte přátele?“
„Ano, samozřejmě. Ze školy, z ústavu, mezi dobrovolníky z Péťovy internátní školy. Kolegové. Můj bývalý manžel a jeho rodina. Nikdo teď neví, jak se ke mně má chovat. Bojí se mi jen tak zavolat, což vlastně docela chápu…“
„Přesně tak! Opravdu vám chtějí pomoct, ale nevědí jak. Myslí si, že se tady nedá nic dělat, ale nenapadlo je podívat se na to z energetického hlediska. Řekněte jim…“
„Copak?“
„Aby vám přinesli nějaký energetický bonbónek. A postupem času jich budete mít celý pytlík. Některé z nich pak samozřejmě připadnou i Péťovi. Vašim přátelům se uleví, když se budou moct zapojit a nezůstat apatičtí vůči cizímu neštěstí.“
„Co vlastně máte na mysli těmi bonbóny?“
„Nevím, co vám dělá radost, přináší světlo nebo úlevu. Fotbalový zápas, nebo návštěva muzea? Jen mi neříkejte, že vůbec nic. Jste už dospělá, znáte svůj životní příběh, teď všechno může přijít vhod. Jedné kamarádce můžete říct: „Vyprávěj mi 15 minut o výstavě porcelánu, kterou jsi nedávno navštívila (nebo uspořádala),“ druhé: „pojďme se projít po náplavce. Žádné řeči o nemocech. Třetí si ve stanoveném časovém limitu naopak vybrečíte na rameni a rozpovídáte se o nemoci“
„Je to všechno vyumělkované, nepomůže to,“ řekla zklamaně.
„Nic lepšího zatím nemáme, tak to zkusme takhle,“ namítla jsem. „Za týden nasbírejte alespoň sedm bonbónků (raději více) a pak mi přijďte říct, jak to jde. Všechny prosby o energetické bonbónky začínejte stejně: „Potřebuju, abys…“.
Když přišla, vypadala překvapeně.
„Víte, fakt se to zlepšuje! Asi hlavně proto, že spoustu času a úsilí věnuju vymýšlení těchto vašich bonbónků. Ale když se mi přece jenom podaří něco vymyslet, moje okolí po tom nápadu dychtivě chňapne a okamžitě uskuteční všechna moje přání…“
„Samozřejmě. Lidi rádi pomáhají, když přesně vědí, co se po nich chce. A co Péťa?“
„Je moc šikovný. V nemocnici počítá příklady z matematiky a věnuje se angličtině… Všimnul si mé proměny: „Mami, ty máš ale krásné vlasy!“ To je taky bonbónek: znám jednu kadeřnici a vždy se mi líbily upravené vlasy…“
„Výborně. Máte opravdu hezké vlasy, určitě teď vypadáte o pět nebo sedm let mladší. A nezapomeňte – alespoň sedm bonbónků týdně. Pak to ustojíte.
„Dobře, zkusím to.“
* * *
O dva měsíce později na recepci dorazila obrovská bonboniéra (bohužel s tmavou čokoládovou náplní, kterou nemám ráda). Teprve v kanceláři jsem si všimla, že za stuhou je připevněný vzkaz. Otevřela jsem ho a pocítila, jak se mi ústa roztahují do širokého úsměvu:
„Od Péťovy maminky. Není to onkologie! Jen nějaké komplikované onemocnění kostí a kloubů. V podstatě se jedná o infekci. Čeká nás dlouhá a komplikovaná léčba, ale je to léčitelné! Řekla jsem o vašich bonbónech kamarádce, které nedávno zemřela matka. Pomáhá to i jí. Hodně štěstí!“
Ech! Kdybych to věděla, řeknu jí, že mám radši bonbony s ovocnou náplní.
