Rodiče se nesnažili chodit kolem horké kaše a přistoupili rovnou k věci. Nutno říct, že k tomu měli pořádný důvod.
„Naše dcera Táňa se pokusila o sebevraždu. Psychiatr v nemocnici říká, že to nejspíš myslela vážně, nikoli jen demonstrativně.
„Proč si to myslí?“
„Táňa se s ním odmítá bavit.“
„Logický předpoklad. Kolik jí je?“
„Šestnáct.“
„Kde studuje?“
„Na univerzitě. Filosofická fakulta, obor španělština, druhý ročník.
„Jak to, že dívka ve svých šestnácti letech není v prváku na střední nebo na gymnáziu? Co dělá ve druhém ročníku vysoké školy?“ zeptala jsem se.
Mohla jsem si tuto otázku ušetřit. Dobře jsem tušila, jaká bude odpověď.
Klasický, přímo učebnicový případ dětského nadání. Ve třech letech se Táňa sama naučila číst podle dětských kostek. Četla rovnou ve dvou jazycích. Kostky byly dvojjazyčné s obrázky. Rodiče z toho byli pochopitelně nadšení a nakoupili spoustu knížek a ponořili se po hlavě do rozvoje nadané holčičky. Táňa zareagovala upřímným nadšením. Když ve třech a půl letech šla do školky, absolutně netušila, o čem se má bavit se stejně starými dětmi. Dělala úkoly pro prvňáčky – rozlišovala souhlásky a samohlásky, uměla sčítat a odečítat, poznala základní větné členy. Překvapené učitelky ve školce navrhly převést nadanou dívenku nejdříve do skupiny pro starší děti a pak do té nejstarší. Ale nebylo to dobré rozhodnutí. Motorický vývoj Táni (jak tomu bývá u většiny nadaných dětí) odpovídal jejímu skutečnému věku. Takže nehledě na to, že dokázala jednoduše vyjmenovat všechny planety sluneční soustavy, nedokázala vyrobit z plastelíny zajíčka nebo pečlivě vystřihnout obrázek. Nakonec zůstala v prostřední skupině, kde se bavila jen s učitelkami a dobrovolně se pasovala do pozice jejich asistentky. Ve třech letech Táňa vymyslela svou první báseň. Potom psala básně jednou týdně, později prakticky každý den. Uvěřit tomu, že je píše čtyřleté dítě, bylo téměř nemožné. Odkud se to v ní jen bere?
„Musí to být dar od Boha!“ říkali rodičům ezotericky zaměření přátelé.
Táňa měla stále ráda různé knihy pro rozvoj dětí, pokládala hodně zajímavých otázek („Pokud má jeden panovník spoustu soch v různých městech, kde je pak ukryta jeho duše?“ zeptala se ve čtyřech letech). Ráda četla encyklopedie a milovala besedy s dospělými. „Od nich se vždy dozvíš něco nového!“ říkávala s oblibou. Ke svým vrstevníkům se chovala lhostejně, až povýšeně.
V pěti letech se všechny její učitelky jednoznačně shodly na tom, že ve školce už nemá, co dělat. „S dětmi se stejně nebaví a náš program už jí nemá co nabídnout.“
Vybrali proto anglickou školu v okolí. Táni se v jakémkoliv dopravním prostředku dělalo špatně. Program první (i druhé) třídy znala dívenka nazpaměť, v angličtině vymýšlela roztomilé jednoduché básničky. Proto řekla: „Ano, půjdu do anglické školy, ale chci se ještě učit francouzsky!“ Brzy nato pro ni našli učitele francouzštiny. Učitel byl ze své nové žákyně nadšený. Žákyně taky.
Když na konci školního roku vyvstala otázka o „přeskočení jednoho ročníku“, zástupkyně ředitele starostlivě řekla: „Myslíte si, že je to dobrý nápad? Sotva si Táňa zvykla na nové spolužáky, skamarádila se s nimi…“
„Nedělejte si starosti, převeďte mě do vyššího ročníku,“ odsouhlasila Táňa. „S nikým se tam stejně nebavím, bude se mi stýskat jen po třídní učitelce. Ale za tou můžu občas chodit na návštěvy.“
Táňa se zcela přirozeně stala nejdříve školní a potom i okresní hvězdou. Vystupovala se svými básněmi na soutěžích i na literárních večerech pro starší žáky. Starší dívky ji milovaly a mačkaly ji, jako by to byla velká chytrá panenka. Když jí bylo devět, vyšlo knižně první vydání jejich básní a velký rozhovor v seriózním městském deníku. V deseti letech se Táňa z nějakého nepochopitelného důvodu rozkmotřila se svým učitelem francouzštiny (už uměla dost dobře číst a mluvit na běžná témata) a vrhla se na španělštinu.
Přeskočila ještě čtvrtou třídu a šla rovnou do páté. Právě v té době stejná zástupkyně ředitele řekla: „Táňo, všichni tě máme moc rádi, ale možná by pro tebe bylo lepší přejít do lepší školy s intenzivní jazykovou výukou. Budou tam podobné děti jako ty, konečně si najdeš nějaké kamarády. To je moc důležité…“
„Nechci,“ odpověděla Táňa, „dělá se mi v autobuse špatně. Zůstanu tady s vámi.“
Takhle to pokračovalo i nadále. Táňa se hodně učila, psala básně, intenzivně se věnovala španělštině. V sedmé třídě jí učitelka literatury nabídla zapojit se do nějakého literárního spolku.
„Děkuju vám, ale vždy jsem měla pocit, že psaní básní je čistě individuální záležitost. Taneční skupina nebo fotbalový oddíl – tam je samozřejmě kolektiv nezbytný,“ pousmála se dívka.
Ve 14 letech dokončila střední školu a dostala se na univerzitu. Zkouškové zvládala dobře, mívala dvojky. Takže…
„Přemýšlíme teď o tom, jestli to její mimořádné nadání a umění psát básně… Co to bylo? Dar od Boha, nebo prokletí?!“, zeptala se matka mírně pateticky.
Zamračila jsem se a nedůvěřivě se zeptala: „Opravdu se to změnilo jako lusknutím prstů?“
„Vlastně ani ne,“ zakroutil hlavou Tánin otec. „Posledních několik let byla Táňa víc a víc uzavřená, podrážděná, odsekávala a nechtěla se s námi bavit. Sváděli jsme to všechno na její pubertu.“
„Jak jste na to reagovali?“
„Snažili jsme se ji nechat na pokoji a nevšímat si jejího chování…“
„Přitom Táňa tak zoufale prosila o pomoc… Kamarády si nenašla?“
„Dalo by se možná říct, že několik známých… možná dobrých známých…“
„Bude se se mnou chtít bavit? Nebo to dopadne stejně jako s tím psychiatrem?“
„Doufáme, že ano. Četla vaše knížky.“
„Ooo, to je dobře. Moje povídky pro dospívající?“
„Ne, populárně-vědecké knihy pro rodiče. V posledních letech se Táňa začala zajímat o psychologii a dokonce, dalo by se říci, o fyziologii…“
„Pane Bože…“, hlasitě jsem si povzdychla. „Což, přiveďte Táňu ke mně.“
***
Černé šaty, dekadentní černé kruhy pod očima. Chudák holka…
„Víš, co je vývojová dysfázie?“ zeptala jsem se Táni.
„Opožděný psychický vývoj u dětí,“ odpověděla dívka a nadzdvihla překvapeně obočí. Takový začátek rozhovoru zřejmě neočekávala. Tím líp. S tím jsem tak trochu počítala.
„Co bývá její příčinou?“
„Někdy komplikace při porodu. Ale v podstatě to nikdo neví.“
„Správně. Nějaké biochemické procesy v mozku, které vědci ještě nezvládli pořádně prozkoumat. Jaká je prognóza?“
„Nějaké procento dětí potom vše dožene a stane se normálními…“
„Pokud jde konkrétně o opožděný vývoj, tak 8-9 z 10 dětí dožene své vrstevníky. Jeden až dva z nich zpravidla mají špatnou diagnózu. Víš, co je Gaussovo neboli normální rozdělení?“ Maluju jí to na papíře.
„Ano.“
„Koukej, tady jsou děti s opožděným vývojem. A tady, z opačné strany křivky, je kdo?
„Já?“ nalezení správné odpovědi na otázku vykouzlilo úsměv na její tváři (jak moc jí ten úsměv sluší!).
„Syndrom nadaného dítěte (nepleťte si to s MiND, tedy Mimořádně Intelektově Nadanými Dětmi). Ty a další takoví kolegové v neštěstí. Příčina syndromu?“
„Taky nějaké biochemické odchylky při tvorbě nervové soustavy?“
„Naprosto správně. Prognóza?“
„Osm nebo devět z deseti se stane normálními?“
„Přesně tak! Je příjemné bavit se s chytrým člověkem. Věk pro přechod k normálu se může lišit. Čím dříve, tím lepší je prognóza. Hodně taky samozřejmě záleží na přístupu rodičů. Pokud se s nadáním svého dítěte začnou nosit jako s malovaným vejcem a vystavovat ho všem na odiv… Není to moc dobře. Kdy jsi pochopila, že už jsi normální?“
„Definitivně po přijetí na vysokou školu. Všichni kolem mě jsou stejní jako já, jen dospělejší a chytřejší. Tušit jsem to ale začala už někdy v deváté třídě. Moje básně začaly být popravdě stejné jako u všech dospívajících dívek v rozmezí patnácti až dvaceti let. A matematika s fyzikou mi nešly vůbec. Dělala jsem úkoly čtyři hodiny denně, abych měla samé jedničky. O nějakém nadání nemohlo být ani řeči!
„Bylo ti to líto?“
„A co si myslíte? Vždyť jsem byla zvyklá na ten zájem… Vlastně teď, když jste se mě na to zeptala, jsem si vzpomněla, že jsem to asi tušila už mnohem dřív. Vždyť mi zástupkyně ředitele říkala: „Musíš jít do školy pro nadané děti, kde jsou všichni takoví jako ty…“ A já si v duchu říkám: „Všichni takoví jako já? Nechci! Chci být jediná široko daleko…“
„Tak tohle je právě naprosto přirozené. Teď ses rozhodla, že nedokážeš být normální jako všichni ostatní?“
„Ani ne. Spíš jsem nepochopila jak… Vždyť já to neumím. A nemám, koho bych se na to zeptala. Spolužáci na mě koukají jako na nějakého pavouka ve zkumavce, kamarády ve škole jsem nikdy pořádně neměla. No a rodiče mě z nějakého důvodu začali strašně štvát…“
„Puberta,“ povzdechla jsem si. „Normální lidi to tak často mívají…“
„Jo, jasně. Vy si ze mě utahujete.“
„Vlastně ano, utahuju. Všemi opuštěná šestnáctiletá dívenka se snažila skoncovat se svým životem. Jen tak tak se ji doktorům podařilo zachránit. Moc vtipné!“
„Co mám tedy dělat? Vrátit se zpátky do školy nebo co?“
„Ale kdepak. Teď budeš muset začít řešit jiné hádanky. Už to ale nebudou hádanky matematické. Naštěstí máš pevnou vůli (takové štěstí zdaleka nemají všechny kdysi nadané děti), takže to zvládneš. Koukej – tady jsou různé vývojové roviny (maluju na stejném papíře). Intelektuální. Fyzická. Sociální. Intelektuální rovina, jak jsme si právě vyjasnily, teď odpovídá normálu. Co fyzická?“
„Řekla bych, že v pohodě.“
„Aha. Píšu si norma. A co sociální? Umění vytvářet kontakty mezi vrstevníky? Přátelství? Chodit na večírky? Umět se přizpůsobit, porozumět ostatním lidem? Flirtovat? Různé ty mezipohlavní věcičky?“
„Napište nulu!“
„Ale kdepak, nula je matematická abstrakce. V živé přírodě se nevyskytuje. Udělám tady tečku jako výchozí bod. Rozdíl mezi touto tečkou do šestnáctileté normy je právě to, co teď musíš dohnat.“
„Kde to ale doženu? Vždyť nemůžu jen tak přijít a říct – vemte mě k sobě do party!“
„Teoreticky můžeš, ale tohle nechám na tobě. Nejjednodušší by bylo přerušit studium a jít pracovat mezi mladé lidi, třeba do McDonald’s…“
„Uff, tam je vždycky děsný frmol, z toho bych se zbláznila! Ale nedaleko od nás je příjemná čajovna, tam bych si to už dokázala představit. Může být?“
„Jasně, že může. Až zapracuješ na svých sociálních dovednostech a vrátíš se zpátky na univerzitu, budeš mít kolem sebe už prakticky stejně staré spolužáky. Jen všichni budou čerstvými absolventy střední školy a ty už budeš mít za sebou pracovní zkušenosti z reálného života. Zase budeš v kolektivu nejdospělejší a nejzkušenější.
„To zní rozumně.“
***
Táňa si přerušila studium, ale servírkou se nestala. Rodiče byli proti. Pracovala nejdříve jako pomocník a později jako manažer v organizaci výměnných pobytů pro zahraniční studenty (vždyť ovládá tři jazyky, ke kterým má nepochybně vlohy). Zpočátku to drhlo, ale pak si Táňa uvědomila, že minulost je minulost a nikdo z jejího nového okolí o ní nic neví. Navázala mnoho známostí z různých zemí, vrátila se k dálkovému studiu a pokračovala v práci. Nevím, co dělá teď, ale doufám, že se má dobře.
