Intimní zpověď o Daliborkovi, kartičce od kapucínů a šikaně

Jsou dvě hodiny ráno, ale na spánek nemám ani pomyšlení, místo toho zběsile datluju do telefonu změť svých myšlenek.

Před třemi lety touto dobou jsem si sundávala svatební šaty a lehala si do postele. Bylo by asi prozaické navázat na Kubův článek o tom, jak přežít první roky manželství. Víc než romantická procházka Prahou a večeře v sushi restauraci v den našeho výročí mi ale nejspíš utkví v paměti kartička z kapucínského kláštera a film Svět podle Daliborka. Kombinace těchto dvou zdánlivě nesouvisejících věcí ve mně vyvolává gejzír emocí a nesmírnou touhu po psaní.

Začnu Daliborkem. Na rozdíl od naprosté většiny diváků letního kina v hipsterském holešovickém Crossu to pro mě nebyla nikterak vzdálená realita jednoduchého moravského nácka, kterej v 36 letech pořád bydlí u maminky a maká ve fabrice za 9,5 tisíce měsíčně. Měla jsem tu čest v této realitě vyrůstat, jen s tím rozdílem, že „černým“ outsiderem, proti kterému se mohli všichni „rodinně spolčit v jeden celek“, jsem byla já sama.

Psal se rok 1999, Česko čerstvě získalo titul mistrů světa v hokeji a já jako devítiletá holčička s velkou mašlí na hlavě dorazila v doprovodu babičky do zapadlé osady nacházející se na pomezí tří okresů – Blanenska, Vyškovska a Prostějovska. Není třeba zmiňovat, že v těchto končinách jsem byla široko daleko jedinou cizinkou. Česky jsem neuměla ani slovo, ale František z Kouzelné školky, který na mě poprvé promluvil z televize, mi dal falešný pocit, že jazykovou bariéru rychle překonám a najdu si kamarády, stejně jako se mi to podařilo po mém prvním přestěhování z Kazachstánu do Ruska.

Český jazyk jsem se ale nakonec učila tak, že jsem postupně zjišťovala, co znamenají slova „okupantka“, „komunistka“, „socka“, „ruská špionka“ nebo „zasraná svině“.

Moje naivita, sportovní antitalent a touha recitovat básničky na vánoční besídce jen tři měsíce po příjezdu do Česka mi na oblibě samozřejmě moc nepřidaly. Nemluvě o zvyku aktivně se hlásit v hodinách, i když jsem kvůli omezené slovní zásobě měla potíže správně zformulovat myšlenku. To vše muselo moje spolužáky natolik iritovat, že se v devítiletých hlavičkách zrodilo nenapadnutelné moudro: „Nejdříve se nauč mluvit a pak mluv, Rusko“. Pravdou je, že to brzy zabralo a hlásit jsem se přestala. Úplně.

Největší úspěch však měla na základce hra s názvem „ruská nemoc“, která spočívala v tom, že každý, kdo se dotknul mě nebo mých věcí, musel tuto zákeřnou nemoc okamžitě předat dál. Hru milovali všichni, od prvňáčků až po deváťáky. Obzvlášť se hodila při čekání na autobus, kdy banda školáků neměla nic lepšího na práci. Místo vedle mě bylo natolik zamořené, že si na něj radši nikdo nesedal.

Vliv tohoto prostředí se bohužel podepsal natolik, že já, holčička s mašlí na hlavě, která zpočátku neváhala hodit sněhovou kouli po zmetkovi z vyšší třídy, co plivnul na prvňáčka, si ze všeho nejvíc na světě začala přát, aby do třídy přišel někdo „ještě horší“ než já. Barvitě jsem si představovala, jak se u nás objeví nějaká „Mongolka“ nebo „Vietnamka“ s odlišnou barvou pleti, abych jí přenechala svoje výsadní postavení. A dost možná, že jsem si v hloubi duše přála to té „nově příchozí“ pořádně osladit, abych konečně i já mohla zapadnout do kolektivu.

Kdo ví, kde bych teď byla, kdyby se mi tehdy opravdu podařilo zapadnout do nějaké party. Skutečnost je taková, že jsem s sebou musela neustále tahat kočárek s mladšími sourozenci a seberealizovat se v kuchyni. To vůbec nebylo in a ocitla jsem se v dokonalé izolaci, kde mi dělaly společnost jen knihy Harryho Pottera.

Svět podle Daliborka mi poskytnul obraz prostředí, ve kterém bych se i přesto mohla pohodlně usadit, kdyby nebylo kartičky z kapucínského kláštera.

Bylo mi tehdy čerstvých 19, prvák na vejšce, žádná podpora od rodičů, ale byla jsem šťastná jako blecha, protože jsem konečně zjistila, že v této zemi existují kromě mě i další cizinci. Nehledě na to, že právě řádila ekonomická krize, byla jsem jedním ze šťastnějších uchazečů o brigádu. Hrdě jsem seděla na pokladně v brněnském Tescu, markovala zboží, poctivě zdravila a usmívala se na lidi, což někteří zákazníci dokonce sem tam ocenili nějakým dýškem.

Ve chvíli, kdy jsem měla v pokladně pět korun navíc, jsem plánovala, že si udělám přestávku a zajdu na dotovanou kávu do automatu. Moje úvahy s příchutí kávy však přerušila paní, která si začala skládat na pás velmi skromný nákup. Mléko, rohlíky, Rama… Sice nad mojí pokladnou výstražně blikalo červené světýlko, ale při pohledu na chudě oblečenou ženu a její poloprázdný nákupní košík, jsem velkoryse dala znamení, že jí to ještě namarkuju. Avšak pro dobrotu na žebrotu. Paní chybělo k zaplacení rovných pět korun.

Jak to dopadlo? S největším sebezapřením jsem mávla rukou a odpustila jí to.

Ta skromná žena byla štěstím bez sebe, moc mi děkovala, věštila mi světlou budoucnost na hony vzdálenou otročině za pokladnou, dala mi nějakou kartičku a prohlásila, že život je v mých rukou, jen musím pořádně zabrat a všechno se mi stokrát vrátí. V rozpacích jsem kartičku přijala, paní vyprovodila, pokladnu zavřela a šla se alespoň projít, když už jsem přišla o svůj nárok na kávu.

Můžete si představit moje překvapení, když jsem po návratu uviděla před svou pokladnou pětistovku???

Nikde nikdo, jen bankovka, a to přesně v stonásobné hodnotě oproti darované pětikoruně. Zvedla jsem bankovku odpovídající dvěma odpracovaným směnám v Tescu, schovala si ji pečlivě do kapsy spolu s kartičkou a uvěřila všemu, co mi paní předpověděla. Najednou jsem věděla, že je na čase, abych se přestala zoufale snažit někam zapadnout a pořádně zabrala.

Začala jsem tvrdě pracovat a investovat do svého vzdělání. K jednomu oboru na vejšce přibyl další, brigádu na pokladně v Tescu vystřídala řada dalších. Z přednášek jsem běhala do práce a z práce do studovny, kde jsem četla povinnou literaturu a psala seminárky. Můj život se postupem času opravdu „zázračně“ zlepšil.

Darovanou kartičku s modlitbou z kapucínského kláštera jsem si schovala jako talisman, přendávala ji ze starých ošoupaných peněženek do nových a všude ji tahala s sebou. Stal se z ní inventář, který jsem pořádně nevnímala, ale bála se o něj přijít. Až do dnešního dne.

Na naší výroční procházce, kdy mi Kuba předčítal vedle kapucínského kláštera o Novém Světě, se k nám z ničeho nic vydal jeden mnich a chtěl nám něco dát. Intuitivně jsem si schovala ruce za záda (s předpokladem, že po nás bude chtít nějaké peníze), ale když si Kuba to něco vzal, mnich odhodlaně zamířil ke mně. Bez nároku na odměnu mi se slovy „honem, honem, potřebuješ to“ dal identickou kartičku jako ta žena v Tescu.

Na chvilku jsem zcela ztratila dar řeči. Nová kartička nepochybně pochází ze stejného místa, lišila se jen obrázkem a modlitbou. V kombinaci s následujícím filmem Svět podle Daliborka mě zaplavila taková vlna emocí, že už několik nocí po sobě nemůžu pořádně usnout.

Byla ta paní z Tesca mým andělem strážným, nebo jen člověkem, který pro mě měl několik laskavých slov v době, kdy jsem to nejvíc potřebovala? A co ten mnich? Dal mi tu kartičku jen proto, aby šířil mezi turisty vysedávajícími na obrubníku nějakou osvětu o kapucínech, nebo je v tom nějaký hlubší smysl?

Trvalo mi dlouho, než jsem se se svou minulostí vyrovnala, a je to jen souhra šťastných okolností, že se mi to nakonec podařilo. Musím přemýšlet, kolik je v této zemi lidí s podobným příběhem jako já, kteří tiše trpí ve své izolaci a čekají na příležitost, až se objeví „někdo horší“, než jsou oni sami? Daliborek stejně jako mí spolužáci neměl koule na to, aby svou hloupou nenávist povýšil na fyzickou agresivitu. Ale kolik šrámů na duši už tito idioti způsobili?

Nevěřím, že devítiletí děti vědí něco o okupaci nebo komunismu. Sama jsem musela vystudovat mezinárodní vztahy, abych se v tom trochu vyznala. Všechno vzniká v rodině a společnost podporuje jednoduché myšlenkové zkratky.

Když jsem poprvé předstoupila s třídní učitelkou před nové spolužáky, byla jsem představena jako Ula z Ruska bez možnosti říct, že jsem vlastně z Kazachstánu a chci, aby se mi říkalo Uljano. Stejná třídní učitelka taky jednou v rámci vlastivědy dětem řekla, že je správné, aby každý národ měl svůj stát a každý by měl zůstat tam, kde se narodil. Celá třída se přitom otočila na mě a ona jen moudře přikyvovala. Jiný učitel ve mě pro změnu vypěstoval fobii z tělesné výchovy, kdy každý můj plánovaný sportovní výkon komentoval slovy: „A teď bacha, přichází reprezentantka Ruské federace“. Vždy jsem byla sportovní antitalent, ale po těchto slovech jsem byla ještě navíc paralyzovaný antitalent, který se bál to byť jenom zkusit. Strach z jistého selhání byl naprosto paralyzující. Utkvěla mi v hlavě i hodina hudební výchovy, kdy jsem jako někdo, komu spolužáci doporučili nemluvit, dokud se to nenaučí, musela zpívat před celou třídou.

Byla to pro mě pohroma a dostala jsem pětku. Všichni tito vysokoškolsky vzdělaní lidi podkopávali moje sebevědomí a postavení ve třídě ještě více, aniž by o tom sami věděli.

V Kazachstánu a Rusku to bylo jiné. V jedné třídě vedle sebe běžně seděli Rusové, Kazaši, Adygejci a Uzbeci. Nehledě na naši vizuální odlišnost jsem vždy cítila pozitivní zájem o tyto spolužáky. O přestávce se řešilo, co se u nich doma vaří, jak se slaví svátky nebo jak se vyslovuje jejich jméno v originálním znění. Zajímali jsme se o každého jednotlivce zvlášť a nevytvářeli žádné univerzální nálepky. Bylo normální slavit odlišné svátky, nosit jiné oblečení a vynikat v různých věcech. V Česku nikoliv.

Dlouhých deset let jsem si jenom zoufale přála, abych byla jako ostatní. Naučila jsem se, že nemám mluvit (dokud se to nenaučím), nemám se hlásit (aktivita se trestá) a nemám nosit žluté tenisky (protože jsou prostě trapné). Až na vysoké škole jsem pochopila, že odlišnost je normální a nemusím se nutně asimilovat, aby mě měli lidi rádi.

Jako cizinka jsem se ale paradoxně přestala cítit až na Erasmu v Německu, kdy jsem se ocitla mezi studenty z různých částí světa. Velký vliv na mě tehdy měla skupinka ruských Němců, se kterými jsem se velmi dobře skamarádila. Přivezla jsem si od nich spoustu nápadů a více či méně zdařile se pokusila o jejich realizaci. Pořád jsem hledala něco, co jsem tam zažila. Harmonickou symbiózu. Cítila jsem, že Rusové v Německu jsou dokonale integrovaní a často pořádají kulturní večery věnované ruské kultuře, na kterých jsou Němci častými hosty.

Až teď si uvědomuju, jak je zvláštní, že mě nikdy nenapadlo v Německu zůstat. Ovládám čtyři jazyky, mám vystudováno dva obory a vlastně ani představa práce v evropských institucích pro mě není natolik vzdálená. Dost možná, že by na mě v jiné zemi už nečekala hra „ruská nemoc“ ani další projevy xenofobie. Přestěhovat se trvale do Německa jsem ale nikdy nechtěla. Stálo mě až příliš mnoho úsilí se v Česku prosadit, než abych to všechno hodila za hlavu a jednoduše vyměnila za jinou zemi. Vědomě jsem si vybrala, že se tady usadím a budu pokorně platit daně.

Nehledě na všechny překážky, které mě doprovázely, jsem vděčná za možnost vyšplhat se ze světa Daliborka a jeho okolí do prostředí pražských hipsterů, kteří se mu pohrdavě smějí.

Pořád nemůžu spát a už čtvrtou noc hledám odpověď na otázku, jestli ta paní z Tesca nebyla mým andělem strážným. Třeba ta druhá kartička od mnicha je znamení, že této společnosti něco dlužím a teď přišel čas to vrátit?

Tak či onak, ze všeho nejdůležitější je, čemu člověk věří. Kdysi jsem uvěřila paní z Tesca, že život je v mých rukou a všechno, co udělám, se mi stokrát vrátí. Splnilo se. Přestala jsem mít touhu někam patřit a začala si vytvářet svůj vlastní svět. Tvrdě jsem pracovala a investovala do vzdělání, navazovala a udržovala zajímavé vztahy. Najednou mi přijde úplně přirozené, že na moje narozeniny přijde přes třicet lidí, kteří plynule mluví třemi jazyky a mají spoustu různých možností. Nebojí se uprchlíků, protože jsou sami často cizinci a už vůbec si nemyslí, že všechno cizí je nebezpečné. Jsem vděčná, že mám možnost vybírat si lidi kolem sebe. Miluju svou sociální bublinu, která se skládá z úžasných vzdělaných lidí, kteří můžou třeba spontánně vyrazit na drezíny do Hodonína a radostně vyřvávat, že se do cíle blíží pětičlenný tým ve složení „Česko, Kazachstán, Vietnam, Rusko a Amerika“.

Mám teď krásný život a při trošce vůle můžu jednoduše zapadnout mezi holešovické hipstery. Ale nová kartička z kapucínského kláštera mi pořád nedá spát. Možná přišel čas podělit se o svůj příběh. Třeba někoho inspiruje. Třeba někoho napadne, co by se dalo dělat, abychom nabourali české povědomí o tom, že odlišnost je špatná. Napadá mě třeba oprášit kanál na youtube s názvem hezkyčesky.com a navázat na můj roztříštěný studentský film hlubšími příběhy cizinců, kteří se stejně jako já vědomě rozhodli v Česku zakotvit a stát se přínosem pro tuto společnost. Nevím. Možná někoho napadne něco lepšího?