Jaký kocour, takový pan. Nebo jak se to vlastně povídá? Pokud chcete mít blog o produktivitě a efektivitě, posouvání hranic a překonávání sebe sama, inspirovat se svou kočkou asi nebude ten nejlepší nápad. Po dvou letech, co si platíme tuto doménu a hosting, přišel čas, kdy si musíme upřímně přiznat, že si nás Bernard úspěšně ochočil. Místo produktivních a efektivních páníčků, kteří pořád cestovali po světě a neúnavně přicházeli s novými nápady, se z nás stali věrní Bernardovi posluhovači.
Svět neomezených možností, ve kterém jsme ještě donedávna žili, se smrštil na svět pracujících lidí, kteří prožívají běžné radosti a starosti, koukají pravidelně hladit Bernarda a obstarávat mu ty nejlepší kapsičky.
Přemýšlím o tom, kam se podělo bývalé nadšení a nezdolná víra ve svou jedinečnost? Je zaprášený Bernardův svět ukázkou blogerské neschopností jeho páníčků, nebo krátký náhled do života dvou adolescentů neslavně proslulé generace?
Máme velké sny, zdánlivě neomezené možnosti, umíme jazyky a můžeme se pyšnit celou řadou leteckých mil, ale k čemu nám to všechno je, když přijde čas zapojit se do pracovního procesu?
Brzy to bude rok, co jsem se nadobro vymanila ze zběsilého kolotoče, kdy se mi jen taktak dařilo kloubit práci se studiem. Místo záplavy pozitivních emocí po ukončení školy ale následovala jen otupělá úleva. Místo hromady volného času, který jsem plánovala věnovat tomuto blogu a vzkříšení svého podnikání, nastala dlouhá pracovní rutina nepřerušovaná ani deadliny pro odevzdání seminárek ani zkouškovým obdobím, kdy by se produkovala záplava adrenalinu obvykle dostačujícího i na napsání dalšího příspěvku na Bernarda.
Mám práci, která nevyžaduje zvláštní přípravu, nemusím nad ránem dodělávat podklady na další pracovní poradu, ani do noci vysedávat v posluchárnách, jako tomu bylo v případě některých seminářů. Můj pracovní den trvá pouhopouhých osm hodin. Den co den, týden co týden, měsíc co měsíc… Jedna dlouhá rozmazaná šmouha, ve které se pátek mění na pondělí. Zcela objektivně mám mnohem víc volného času a víc možností ho smysluplně využít. Ten čas ale najednou nevěnuju „velkým“ věcem. Nevím, kam mizí moje duševní síly na vlastní projekty, když bych měla být podle logiky věcí víc odpočatá, víc v pohodě, a tím pádem i víc produktivní.
Tento článek je pro mě pokračováním novoročního předsevzetí, kdy jsem se zařekla postupně „jíst různé žáby“. Stejně jako se mi dlouho nechtělo vyčistit lednici, ještě déle odkládám ten okamžik, kdy bude potřeba si narovinu říct, že blogování není pro mě a peníze do hostingu by bylo lepší investovat do chutných kapsiček pro Bernarda. Tak trochu ale doufám, že ještě nejsem tak úplně ztracený případ. Třeba se mi z té kočičí ospalosti podaří jednou vymanit a možná zjistím, že Bernardův svět je právě ten způsob, jak přidat své rozmazané šmouze nějaké obrysy, barvy a chutě. Uvidíme.
