Toto sezení se nevyvíjelo moc dobře od samého počátku. Do mé kanceláře postupně vstoupili nepříliš mladí, dobře oblečení a celkově pečlivě upravení manželé, pozorně se porozhlédli (příliš je nenadchnul zatékající strop) a opatrně se usadili vedle mě. Dítě s nimi nebylo.
Než jsem stačila vyslovit svou tradiční frázi „Poslouchám vás“, muž se chopil slova. Začal důrazně a impozantně:
„Chceme, aby bylo jasno: rodičovství se s námi nepřihodilo jen tak náhodou, jak tomu dnes bývá u většiny mladých lidí, je to pro nás zásadní a hluboce promyšlený krok.“
Zmocnil se mě pocit, že mi chtějí předložit nějaký veledůležitý dokument, ověřený kulatým razítkem a pyšnící se názvem Ustanovení o rodičovství.
„Ano, samozřejmě,“ odpověděla jsem a koutky mých úst poklesly. Čekala jsem, co bude dál.
„Protože k této problematice přistupujeme velice svědomitě, ještě před narozením dítěte jsme se ponořili do čtení různých knih a článků na internetu, přitom jsme zjistili, že informace o výchově bývají překvapivě rozporuplné.“
Souhlasně jsem přikyvovala: samozřejmě, samozřejmě.
„To se týká i těch nejdůležitějších, dalo by se říci, základních rodičovských témat,“ navázala žena na manželovu myšlenku. „Jak dítě krmit, jak ho trestat, jak si s ním hrát, jak ho rozvíjet a vzdělávat, jakým způsobem organizovat jeho styk s ostatními dětmi. Každý z těchto postojů vypadá poměrně rozumně, je podložen názory lékařů, psychologů, pedagogů, ale navzájem si jejich postoje někdy přímo protiřečí…“
Trochu mě zarazilo, že jako druhou nejdůležitější věc hned po krmení dítěte uvedla tresty. Jakoby v tom bylo něco z cirkusového výcviku – mrkev a bič. Ale samozřejmě jsem poslouchala dál. Zajímalo mě, jak velké mají dítě. Pokud za mnou přišli, znamená to nejspíš, že někde ve svém uvědomělém přístupu už zažili první neúspěchy… Takže to teď hezky probereme.
„Samozřejmě jsme se nad tím pozastavili. Vždyť máme jen jedno dítě, nemůžeme si dovolit na něm provádět experimenty protichůdných názorových proudů…“
„Velmi, velmi rozumné,“ přikývla jsem opět.
„Proto jsme se rozhodli, že si musíme vybrat jeden ucelený systém, který nám připadá rozumný, a toho se držet. Pak jsme narazili na vaše knihy a mnoho věcí nám v nich dávalo smysl, nebyly v nich žádné extrémy. Je pro nás důležité i to, že bydlíte ve stejném městě jako my, mohli bychom vždy v případě potřeby přijít na konzultaci osobně. Zkrátka a dobře, vybrali jsme si vás.“
Oba se tvářili naprosto vážně a já si okamžitě vybavila slovní hříčku z dob svého dětství pocházející z nezapomenutelného francouzského hororu: „Chci mrtvolu. Vybral jsem si vás. Brzy se uvidíme. Fantomas.“
Nedokázala jsem si pomoct a tiše si odfrkla. Manželé se zatvářili překvapeně a vyčítavě.
„Jak staré je vaše dítě?“
„Jedenáct měsíců.“
Povzdechla jsem si a promluvila, přičemž jsem se snažila zachovat vážnou tvář.
„Svět, do kterého dítě přichází, může být velmi odlišný. Městský byt nebo vesnický dům, palác nebo jurta ve stepi, osamělá a mlčenlivá skandinávská matka nebo veliká, hlučná kmenová rodina v Africe. Dítě neví, do jakých podmínek se narodilo, a má vrozenou schopnost přizpůsobit se úplně všemu. Ve věku jednoho roku může jíst jak nastrouhaný špenát zabalený ve sterilních sklenicích, tak i ořechovou kaši, kterou mu přežvýkala jeho matka, chroupat speciální dětské sušenky i larvy brouků opečené na ohni, stavět pyramidy z dřevěných kostek natřených ekologickými barvami i z palet vysušeného hnoje, které rodiče používají jako palivo, spát ve speciálně vybavené postýlce, na kamnech, nebo v houpací síti zavěšené u stropu…“
Rodiče se na mě zděšeně podívali, oči se jim zakulatily – museli si představit, jak jejich dítě svačí červy a skládá sušené lejno do tvaru pyramidy.
„A svým způsobem je to v pořádku…“
„Proboha!“ zvolal otec, „Naše dítě nežije a nikdy nebude žít v jurtě nebo v týpí! Zajímají nás konkrétní příklady z naší běžné civilizace: jaké zvolit hračky, jaké hry si s ním hrát, v jakém věku je dobré dát ho do mateřské školy, zda mu pouštět televizní pohádky a v budoucnu – odkdy by se mělo učit písmena, seznámit se poprvé s počítačem…“
„Dobře, zkusím to jinak,“ řekla jsem. „Každé dítě opravdu potřebuje znát pravidla. Jsou nezbytná pro stabilitu jejich světa. Tato specifická, jedinečná pravidla pro svoji rodinu určujete vy – máma a táta – tím, že se na nich předem dohodnete. A pak je dítěti sdělíte takovým způsobem, aby je dokázalo pochopit.“
„Ano, ale o co se můžeme opřít? Jak můžeme vzít v potaz zájmy dítěte, aniž bychom jej příliš rozmazlovali?“
„Dělejte to, co vám vyhovuje. Vaše dítě se přizpůsobí pravidlům vašeho domova stejně tak, jako by se přizpůsobilo v jurtě nebo královském paláci. Nikoliv však naopak: když se dospělí přizpůsobují zájmům dítěte, je to příliš velký tlak na jeho nervový systém. Dítě pak získává falešnou představu, že v jeho moci je ovládat dospělé. Ale to není, nemá na to dostatek sil. Může se jenom přizpůsobovat.“
„Takže musíme žít tak, jak chceme my, a pak bude všechno v pořádku?“
„Přesně tak!“
„Dobře, teď jsme se bavili o běžném životě. Ale co intelektuální, koneckonců duchovní rozvoj dítěte? Jak se má správně formovat?“
„Koneckonců duchovní rozvoj“ mě dostalo.
„Přátelé, dokud si neuvědomíte, že krmení selat je pro dítě stejně důležitá, vzrušující a duchovně povznášející činnost jako návštěva divadla nebo etnografického muzea, žádné osvícení neočekávejte. A ještě jedna důležitá věc – nikdo po vás nechce, abyste na svém balkoně v Divadelní ulici chovali selata, nebo na statku v Horní Dolní jednou týdně tahali své dítě do Národního divadla.“
„Děkuji,“ zvedli se stejným způsobem, jako když přicházeli do mé kanceláře. „Pochopili jsme váš postoj. Myslím, že se poohlédneme po jiném odborníkovi, který nám dá přesnější doporučení ohledně otázek, které nás zajímají.“
„Hodně štěstí. Jistě ho najdete,“ slíbila jsem. „Ale pro jistotu mějte na paměti i to, o čem jsme se dneska bavili.“
„Určitě na to nezapomeneme,“ významně se na sebe podívali a v jejich očích jsem jasně spatřila odraz dítěte, které pojídá larvy brouků.
„No, aspoň něco,“ pomyslela jsem si sklesle, když jsem se s nimi loučila pohledem.
Bylo to nepochybně moje selhání.
Další skvělý článek!
Bohužel, v dnešní době se rodiče přizpůsobují dětem, vše se přizpůsobuje dětem. Ani já nejsem v tomhle vyjímkou. Jenom bych si přála, abych tento článek četla před 13 lety (ale s tím rozumem, který mám dnes).
Děkuju, Anit.
Ten článek jsem četla, když se mi narodil druhý syn a v Bruselu běžel první týden lockdownu. Uvědomila jsem si tehdy, že většina mých přání je spojena s vnějším světem. Se světem, který se najednou uzavřel. Všechno, co mě kdysi hnalo kupředu, jakoby přestalo existovat. A všechny moje touhy se smrskly na jedinou potřebu – spát.
Snažila jsem se tehdy dělat všechno možný, aby se dítě mé potřebě spánku přizpůsobilo a nebudilo se v noci co (půl)hodiny. Nepomohlo vůbec nic. Jeho potřeby tehdy měly navrch. Ale byla to jen etapa. S dětmi je všechno jen etapa.