V předvánočním čase bych si chtěla vzpomenout na nějaký vánoční příběh ze své praxe. Na něco veselého, zářivého, třpytivého jako novoroční prskavka. Nic extra zářivého se mi bohužel nepovedlo, ale vánoční atmosféru tento příběh přece jenom má.
* * *
„Ani nevíte, jak moc jsem si přála mít dítě!“ vykřikla žena a pateticky stiskla dlaně před hrudníkem.
„Proč bych si to nedokázala představit…“ namítla jsem nesměle. „Možná bych to přece jenom nějak…“
„Ne! To se nedá popsat!“ tvrdila. „Když se narodil můj syn, občas jsem jen tak stála nad jeho postýlkou a plakala štěstím. On usne a já tam sedím, koukám na něj a slzy mi tečou po tvářích…“
„Podivuhodný projev mateřského štěstí,“ pomyslela jsem si v duchu a namátkově zalistovala v působivě tlustém výpisu z lékařské dokumentace jejího desetiletého syna, „ale myslím si, že jsem o něčem takovém už četla v klasické literatuře.“
Znovu jsem se na ženu podívala a zjistila, že jí opravdu tečou slzy. V mé kanceláři žádná postýlka nebyla, proto jsem se odvážila zeptat:
„Co se s vámi děje?“
„Podívejte se na tohle!“ vytáhla z kabelky obyčejnou obálku a podala mi ji. Na obálce byl nakreslen vánoční stromeček.
„Co to je?“ zeptala jsem se překvapeně.
„To je dopis, který můj Fíla napsal před týdnem Ježíškovi.“
„Vždycky jsem tušila, že rodiče čtou jeho dopisy!“ hraně jsem si povzdechla a dopis rozbalila.
Byl překvapivě krátký, obsahoval jen jeden jediný řádek.
„Ježíšku, pokud opravdu existuješ, zařiď, aby mě všichni nechali na pokoji.
S pozdravem, Filip Novotný.“
„Hmm,“ řekla jsem neurčitě. „Tak mi to všechno povězte od samého začátku.“
Vytoužené dítě se narodilo zdravé. Matka se řídila všemi instrukcemi soukromého pediatra. Fíla dobře jedl, dobře spal a vyvíjel se přiměřeně svému věku. Když mu byly dva roky, začal navštěvovat první dětské kurzy, kde se učil tancovat, počítat, mluvit anglicky a hrál různé hry pro všestranný rozvoj. Hodně spolu chodili na procházky – procházky jsou prospěšné pro zdraví. Jídlo – pouze čerstvé a plné vitamínů, žádný fastfood, brambůrky, zmrzlina ani kola (vždyť víte, že tím řidiči drhnou kola u auta, aby vypadala leskle a čistě). Když bylo Fílovi tři a půl roku, matka si najednou uvědomila, že je načase vrátit se do práce. Což také udělala. Fíla začal chodit do soukromé školky. Moc se mu tam líbilo, byl v malé skupině, dostávalo se mu dobré péče a mohl si vybírat ze spousty aktivit. Některé děti prý nechtějí chodit do školky a bývají často nemocné. Fíla nemocný téměř nebyl a hned u vchodu do školky říkal: „Tak ahoj!“, pouštěl se matčiny ruky a běžel do třídy, aniž by se po ní otočil. Matce to bylo někdy až líto: viděla přece, že ostatní děti…
Školu vybírali dva roky. Nechtěli přijít o angličtinu, to dá přece rozum. Kromě toho ještě chtěli mít dobrého prvního učitele. Hrálo roli i celkové prostředí, kroužky, vybavenost školy a podobně. To všechno je důležité, vždyť dítě tráví ve škole značnou část svého života. Konečně našli tu správnou školu. Cesta do školy sice trvá téměř hodinu, ale stojí to za to: atmosféra ve škole je skvělá, paní učitelka velice profesionální a empatická. Teď je Fíla ve třetí třídě a dostává většinou jedničky a dvojky…
V této části příběhu jsem se začala upřímně nudit a jen silou vůle jsem potlačovala zívnutí, ale přinutila jsem se soustředit – vždyť já jen poslouchám, ale Fíla v tom musí žít.
„Povězte mi o tom, jak je uspořádán váš den.“
„Ano, ano. Přesně o tom to je! Vstáváme v sedm hodin, já ho vzbudím, on prakticky ještě spí, usíná na každém kroku, já ho pořád popoháním, snídáme, pak jedeme do školy. Vyzvedávám ho někdy ve dvě hodiny, někdy ve čtyři, podle toho, jestli má ten den nějaké kroužky. Po cestě domů se ho vyptávám na to, jak se měl ve škole, na známky, na domácí úkoly, zda odevzdal svůj projekt, na kterém jsme pracovali doma, jestli se ho paní učitelka na něco ptala… Všechno z něj tahám jak z chlupaté deky! Také se ho snažím povzbuzovat, jak mi doporučila jeho paní učitelka: „Teď rovnou uděláme domácí úkoly, aby sis večer mohl zahrát.“ Fíla souhlasí, doma se nají a máme hodinu a půl, než mu začne výuka v umělecké škole (má výborný sluch, učitelka hudební výchovy říká, že kdyby nebyl líný…), snažím se ho přimět k tomu, aby dělal pořádně domácí úkoly, ale pak to začne… „Chci pít, potřebuju čůrat, dopsala mi propiska, nerozumím tomu, takový domácí úkol jsme nedostali, tohle dělat nebudu, paní učitelka to říkala jinak…“. Občas ztratím trpělivost, pohádáme se, pak se jeden z nás přijde omluvit, usmíříme se, ale už je pozdě, všechno se přesouvá na večer a on začíná být ještě protivnější, všechno dělá jako zpomalený film. A pak ještě ten počítač! Loni jsme mu k narozeninám dali notebook – co naděláš, je to počítačová generace, nelze před tím zavírat oči, potřebuje ho i kvůli škole, dostávají hodně kreativních projektů. Narozeniny měl na jaře, v létě jsme ho nechali u babičky a nějak jsme polevili ve výchově. Babička mu dovolovala, aby na počítači hrál hry a vůbec ho neomezovala. Bylo to pro ni výhodné: ani neotravuje, ani ho nemusí nikde hledat, když k němu přijde kamarád, jednoduše si k počítači sednou spolu… Když začala škola, na hry samozřejmě nezbyl čas, jen o víkendech. V týdnu Fíla funguje jako noční sova a jak už jsem říkala, ráno mám problém ho vytáhnout z postele. Ale jakmile přijde víkend, v sedm hodin sám vyskočí z postele a jde rovnou k počítači. Dokázal by u něj strávit celý den, ani ven by nešel a nejradši by u toho počítače i jedl. Ale to přece není zdravé! Řekla jsem mu to jasně: „Dvě hodiny! Lékaři to doporučují takhle. Ve zbytku času si můžeš číst, něco si vyrobit nebo nakreslit.“ Načež mi odpověděl: „Připravila jsi mě o poslední radost mého života…“ A teď ještě ten dopis… „Pokud mu mám vyhovět, znamenalo by to pustit k vodě všechny kroužky, odbývat domácí úkoly, nechat ho vysedávat u počítače a nic neřešit. Ale tak to přece nejde!“
„Má Filip otce?“ zeptala jsem se (měla jsem pocit, že se o něm ve svém vyprávění letmo zmínila).
„Ano, samozřejmě!“
„Jakou roli v tom všem hraje on?“
„Někdy vozí Fílu do školy a vyzvedává ho ze ZUŠky, pomáhá mu s nastavením počítače. Ale výchova jako taková leží samozřejmě na mně, takhle to máme nastavené od samého počátku.“
„Paní doktorko, co teď máme dělat? Fíla špatně spí, mívá záchvaty vzteku, učitelka říká, že je ve škole roztěkaný. Byli jsme u neurologa a ten stanovil: „neurotickou poruchu“. Doporučil nám dělat masáže a užívat glycin, ale nic nepomáhá!“
„Ano, musíme se dostat ze začarovaného kruhu,“ přitakala jsem.
„Ale jak?! Nemůžeme se přece přestat učit, chodit do hudebky, doučování angličtiny má vyloženě rád, baví ho to, má rád učitelku…!“
„Celou dobu jste mluvila o Fílovi, snad kromě několika úvodních vět. Nejspíš jste přesvědčena o tom, že takhle se to dělá, když přijdete na konzultaci k dětskému psychologovi… Ale teď se zeptám znovu konkrétně vás: jak to všechno vnímáte vy osobně?“
Žena se jakoby scvrkla a dlouho mlčela, připomínala vypuštěný balonek. Pak tiše řekla:
„Jsem unavená. Nebaví mě to. Je mi ho líto a je mi líto i sebe. Ale bez vzdělání se v dnešní době nedá prorazit a rodiče musí…“ její intonace se zvyšovala.
„Stop!“ přerušila jsem ji. „To stačí. Zkusíme jeden experiment. Pro začátek se s Fílou úplně přestaňte bavit o škole. Úplně. Bez výjimek. Ani zmínka. Tabu. Všechno ostatní zůstane při starém. Doba konání experimentu bude dva týdny. Když to uděláte opravdu poctivě, za čtrnáct dní se vynoří další problém. Neřeknu vám jaký. Ale napíšu si to na kus papíru, nakreslím tři hvězdičky a podíváme se na to spolu, až přijdete znovu. Uvidíme se za čtrnáct dní.“
„To je vše?!“ žena byla překvapená, zjevně očekávala dlouhý psychoterapeutický rozhovor.
„To je vše,“ přikývla jsem. „Na viděnou.“
* * *
„Zlepšilo se to, ale je to strašné!“ řekla mi vehementně o dva týdny později.
„Co je lepší a co je strašné?“
„Odezněly záchvaty vzteku. Zlepšil se mu spánek. Minulý týden dostal několik pětek, ale zdá se, že si je teď chce opravit…“
„A co je tedy strašné?“
„Žijeme spolu jako cizinci. Mlčíme! Já nevím, jak to popsat…“
Vytáhla jsem papír s hvězdičkami a podala jí ho. Na papírku bylo napsáno: „Nevím, o čem se máme bavit.“
Znovu se rozplakala. Počkala jsem a řekla:
„Teď, když jsme si udělali prostor, se to můžeme začít učit.“
* * *
Zpočátku se učila, jak se Fílu na nic nevyptávat a začala mu sama vyprávěla – o své práci, o novinkách, o problémech, o počasí, o přírodě, o svých postřezích. Málokdo si to uvědomuje, ale naši rodiče a naše malé děti jsou jediní lidé na světě, koho doopravdy zajímáme. Pak se učila rozpoznávat svoje pocity a mluvit o nich s Fílou: vždyť to chlapce musel někdo naučit a žádný jiný způsob neznám. „Ukázalo se, že je tak chytrý a empatický!“ řekla nakonec. „Ten, kdo nás pozorně poslouchá, nám vždy připadá chytrý a empatický,“ pomyslela jsem si v duchu, ale samozřejmě jsem si to nechala pro sebe.
Také začali hrát spolu nějakou hru na počítači.
„Víte, fakt mě to začalo bavit,“ řekla překvapeně a pak dodala: „Takže Ježíšek přece jen splnil Fílovo přání?“
„Samozřejmě!“ rázně jsem přikývla. „Od toho je to přece Ježíšek.“
