Někdo se pro navázání hlubšího kontaktu sám se sebou nechává zavřít na týden do tmy, někdo jezdí na vipassanu, kde se několik dní v kuse mlčí, pro mě se „meditačním programem zdarma“ stal pobyt v bruselské bublině izolované od zbytku světa. Došlo u mě ke změně paradigmatu srovnatelné s kopernikovským obratem.
Postsovětské paradigma
Když jsme vyrůstala v postsovětském Kazachstánu, už v předškolním věku se ve mě hluboce zakořenilo slovo „черновик„. Nikdy jsem nenašla přesný český ekvivalent. Mělo by to být něco jako „šmírák„, „koncept“ nebo „skicák„. Prostě něco, kde si můžete dělat poznámky nebo pomocné výpočty, abyste pak paní učitelce odevzdali perfektní práci „načisto“. Bylo to až absurdní. Měla jsem třeba doma omalovánky, kde jsem si vymalovávala jen tak pro radost. A pak byly omalovánky, které jsem ukazovala, když přišla návštěva. Stejně tak jsem velice brzy pochopila, že jsou věci, které se říkají jen doma „nanečisto“ a které se rozhodně nesmí vynášet ven. Rozuměla jsem i tomu, co se ode mě na veřejnosti naopak očekává. Věděla jsem, jak mám odpovídat, aby paní učitelka byla spokojená a dávala mě za vzor ostatním spolužákům.
České paradigma
Když jsem přijela do Česka, jedno z prvních slov, které jsem se velmi brzy naučila, bylo „trapas„. Všechno bylo najednou „trapné“. Bylo trapné smát se nahlas a ukazovat přitom křivé zuby, bylo trapné nosit mašli ve vlasech, bylo trapné aktivně se hlásit a úplně nejvíc nejtrapnější bylo „být jiná“. I v tom jsem se naučila chodit. Prostě jsem pochopila, že je lepší se ve třídě moc nehlásit a v žádném případě nevyčnívat.
Změna paradigmatu v Bruselu
Když jsem přijela do Belgie, ihned po „bonjour“ a „merci“ na mě odněkud vyskočilo slovo „grève„. Zdá se, že jsem se tehdy ještě ani nezačala aktivně učit francouzsky, prostě jsem doprovázela Jakuba na služebce a když jsem se chtěla dostat z města zpátky na letiště, na vlakovém nádraží bylo napsáno „grève„. Ve slovníku jsem si pak našla, že to znamená „stávka“. A připomněla mi to i aplikace Duolinguo v jedné z prvních lekcí francouzštiny. Stávkují tady železničáři, policajti, řidiči autobusů, doktoři, učitelé ve školách a školkách i zástupci různých menšin. Lidi vědí, že když je nahlášená nějaká stávka, je lepší ten den zůstat doma a nikam moc nechodit. Když stávkují učitelé, může se klidně stát, že učitelka jednoho dítěte využije „svého neoddiskutovatelného práva na stávku“ a do školy nepřijde, kdežto u druhého dítěte výuka normálně probíhá. Jenomže stejně nevíte, co si s tím prvním dítětem počít a jak naložit s volným časem, když venku prší a dětské koutky tady nejsou moc populární… Anyway, to jsem trošku odbočila.
Je fascinující, nakolik se pro mě po těch 4,5 letech „grève“ stala přirozenou součástí života. Je to prostě běžný způsob vyjádření „protestu“.
Pochopila jsem několik jednoduchých, ale pro mě naprosto zásadních věcí:
- Život se nežije „nanečisto“ a pomocné výpočty jsou mnohdy důležitější než „správný“ výsledek.
- Nejsem „trapná“, když naslouchám svým vnitřním touhám a „jsem jiná“.
- Je v pořádku občas vyhlásit „grève“ a udělat si pořádek ve svém „výchozím nastavení“. Ostatní to beze mě nějakou dobu zvládnou.
Líbí se mi lingvistická teorie, že jazyk nepotřebujeme až tak k tomu, abysme se mohli dorozumívat s ostatními. Je ale naprosto zásadní k tomu, abysme mohli přemýšlet a dorozumět se sami se sebou. Pro mě na tom rozhodně něco bude.
