Je na to příliš malý?

Od kdy mohou děti soucítit a uvědomovat si něčí bolest?

Vlastně ne, začnu jinak. Američtí vědci v posledním čtvrtletí dvacátého století přesvědčivě dokázali, že novorozenci s jistotou rozeznávají hlavní emoční stavy matky a reagují na ně už čtyři hodiny po narození. Klid, radost, strach, úzkost… Ale chtěla jsem tím říct něco jiného. Odkdy může dítě svůj soucit vědomě zaměřit na stav jiného člověka, nikoliv na svůj vlastní?

Často ve své ordinaci slyším od rodičů, kteří si stěžují na špatné chování, nezvladatelnost nebo dokonce krutost svých ratolestí – „Vždyť on je ještě malý! On ještě nechápe, že táta se vrací z práce unavený, dědeček je těžce nemocný, sestra je smutná, protože se pohádala s kamarádkou a maminka občas potřebuje být o samotě. Proto se chová takhle…“

Rozumí, nebo nerozumí? Musí, nebo se nemusí přizpůsobovat uvedeným situacím? Je potřeba ho to učit? Pokud ano, tak odkdy? Ve dvou letech – zdánlivě je ještě brzo, vždyť on ještě ani neumí pořádně mluvit. A v pěti letech – není to už zase příliš pozdě? Vždyť už se z něj může stát vyšitý sobec, kterého zajímají jen jeho vlastní tužby a potřeby?

Povím vám jeden příběh z reálného života. Přiznám se, že kdybych nebyla očitým svědkem, nejspíš bych tomu sama nevěřila.

Takže dítěti je rok a půl. Je to obyčejný chlapeček, který říká několik slov typu „máma“, „táta“, „hav hav“ a samozřejmě si rád hraje se svoji maminkou.

Kromě všech ostatních aktivit vhodných pro 1,5 roční dítě má s maminkou svoji oblíbenou hru. Je to velice jednoduchá hra. Když je chlapeček smutný nebo odněkud spadnul a ublížil si (toto dítě je velice aktivní a leze úplně všude), máma přitiskne ukazováček na jeho nosánek-tlačítko a hlasitě řekne:

„Tuuut! Tuuut! Tuuuut!“

Dítě zapomíná na svoje bolístky a radostně se směje. Máma se taky směje a vysvětluje vznik hry tím, že kulatá a téměř holá hlavička jejího syna jí připomíná první družici a zvuky, které tehdy vydávaly.

Ve věku jednoho a půl roku to dítě, které bylo doposud zcela zdravé, náhle onemocní.

Nějaká silná infekce, akutní a děsivý vzestup teploty, febrilní křeče, selhávání dýchání…

Matka zachovala klidnou hlavu. Poskytla dítěti první pomoc, jak nejlépe dokázala. Umělé dýchání, nepřímá masáž srdce, starší dceři mezitím dala pokyn, aby okamžitě zavolala záchranku. Sanitka přijela velmi rychle. Díky přesnému popisu situace lékaři dopředu věděli, na co se mají připravit, jednali rychle a sehraně. Dítě napumpovali vším možným, napojili ho na všemožné přístroje a samozřejmě ho i s matkou odvezli do nemocnice.

V nemocnici se chlapeček začal pomalu probírat z bezvědomí.

Lékaři se shlukli kolem něj a pozorovali ho plní obav i němé naděje. Nikdo nedokázal říct, co to s ním udělá. Jak moc byl poškozen jeho mozek? Jak dlouho byl bez kyslíku? Které části mozku byly zasaženy? Nebo že by pomoc dorazila včas a všechno mohlo být zase v pořádku?

Dítě je naživu, obklopeno profesionálními zdravotníky a vše, co bylo možné udělat, se už udělalo. Matka, která doposud jednala velmi racionálně a vyrovnaně, se postupně uvolnila po prožitém šoku.

Ruce a nohy se jí třesou, slzy tečou proudem po tváři, každou chvíli vezme dítě do náruče a políbí ho, aby ho po chvíli vrátila zpátky do postýlky a otočila se k němu zády s rukama zabořenými do tváře.

Dítě po chvíli otevře oči a rozhlédne se, jako by se snažilo pochopit, kde je a co se to s ním děje. Zdravotníci na sebe spokojeně pokukují: zdá se, že pohled dítěte je uvědomělý, i když poněkud zmatený (což může být způsobeno účinky silných léků).

Všechno je pro něj cizí – nemocnice, postýlka, bílé stěny, nějací strýčkové a tetičky kolem něj. Konečně spatří známou tvář – mámu! Popravdě řečeno, v tomto stavu je velmi obtížné ji rozpoznat. Dítě to však očividně dokáže a když si to zdravotníci uvědomí, s úlevou vydechnou a chystají se odejít s pocitem dobře vykonané práce.

Matka znovu vezme dítě do náruče. Chlapeček se soustředěně zahledí do jejího obličeje, jakoby se ze všech sil snažil něco pochopit, a pak s nesmírným soustředěním, aby překonal slabost a neposlušnost svých údů zvedne ruku…

„Copak? Copak?“ starostlivě se ptá máma.

Napotřetí se mu povede zkoncentrovat pohled a získat kontrolu nad svou rukou.

S úlevným úsměvem přitiskne prst na matčin nos a chraptivě, ale vítězoslavně řekne:

„Máma“ Tuuuut!“

Přitom očividně očekává, že matka přestane plakat a konečně se na něj usměje.

Vždyť u něj to takhle vždycky fungovalo, takže to musí pomoct i jí.

Lékaři s úsměvem opouštějí nemocniční pokoj, matka se nekontrolovatelně směje skrz slzy a postarší zdravotní sestra nějak podezřele často mrká.

Je na to příliš malý?