Když mi bylo osm let, zúčastnila jsem se matematické olympiády. Třídní učitelé odebrali z každé třídy prvního stupně jednoho žáka a měli jsme jít do vedlejší třídy spočítat několik příkladů.
Nebylo to těžké.
Mnozí spolužáci se po chvilce zvedli, odevzdali svoje výpočty a utíkali na přestávku.
Já zůstala sedět jako poslední.
Sice jsem to měla vypočítané, ale něco mi bránilo se se svou prací definitivně rozloučit.
A tak jsem seděla, soustředěně si to po sobě kontrolovala a ve chvíli, kdy zaznělo: “Minuta do konce”, mi to konečně docvaklo…
Vždyť v zadání je chyba!
Rychle jsem přeškrtla svoje výpočty a učitelka mi vytrhla papír z ruky až ve chvíli, kdy jsem opravila poslední číslici v původním zadání.
Dodnes nevím, jestli to byl záměr, nebo se do zadání opravdu vloudila chybička.
Každopádně olympiádu jsem tehdy vyhrála a uslyšela od své třídní, že jsem jediná, kdo měl všechny příklady správně.
Byla jsem potom nominovaná na okresní kolo, ale žádné další matematické soutěže jsem se už nikdy nezúčastnila. Místo toho si pro mě přijela mamka a odvezla mě za novým životem do Česka.
…
V Česku se karty otočily a poprvé v živote jsem pocítila, ze můj způsob hloubavého uvažování může být vlastně problém.
Noví spolužáci soupeřili o to, kdo doběhne k učitelce s vyřešeným zadáním jako první.
Vyskočit bez dovolení z lavice a zběsile běžet k učitelce? To jsem neznala. Kde je úcta a disciplína vštípená mi do hlavy spolu s mateřským mlékem?
Nechápavě jsem pozorovala, jak si spolužáci utíkají pro razítko k učitelskému stolku za rychlé vyřešení příkladu typu „očíslujte postup přípravy řízku“, div se u toho nepozabíjejí. Vybavuju si, jak jsem tehdy dostala na vyplnění jakýsi pracovní list na téma „jak se správně čistí zuby“ a schválně tam nasekala chyby, protože mi to zadání přišlo pod úroveň žáka 4. třídy.
Prohlížela jsem si krásné pracovní sešity plné barevných obrázků a dlouho nemohla uvěřit tomu, že se do nich opravdu může psát a malovat. Přitom se mi z nějakého důvodu moc stýskalo po strohých ruských učebnicích plných čísel a matematických úloh bez jakékoliv snahy o gamifikaci.
…
Velkým problémem se pro mě staly SCIO testy, se kterými jsem se nejprve setkala při testování obecných studijních předpokladů v deváté třídě na základní škole a poté při pokusech o přijetí na můj vysněný obor – mezinárodní vztahy a evropská studia.
Rvalo mi srdce, když nekompromisní učitelský hlas vždy oznámil konec časového limitu té či oné části. Bylo tam tolik zajímavých příkladů! S žádným z nich jsem se nedokázala rozloučit, když už jsem se jednou pustila do jeho řešení. Věděla jsem, že na to dokážu přijít, když budu mít dostatek času. Chtěla jsem na to přijít!!!
Ale práce s omezeným časovým limitem bylo právě to, na čem jsem vždy pohořela.
…
Co řekla výchovná poradkyně mé mamce, když jsme se o několik týdnů později sešly ve sborovně kvůli vyhodnocení mého testu?
„Vaše dcera je krásně průměrná. Může jít na střední odbornou školu s maturitou, i ten gympl by zvládla, kdyby se hodně snažila. Všechny tři části obecných studijních předpokladů má hezky v jedné lajně. Žádný oddíl nevyčnívá, v žádném není pozadu oproti svým spolužákům…“
Výchovná poradkyně o mně v podstatě řekla všechno a nic zároveň.
Vybavuju si, jak jsem si od ní půjčila svoji práci, abych se podívala na správný výsledek posledního příkladu, který jsem nestihla vypočítat a který mi od té doby neustále vrtal hlavou. Jen tak mimochodem jsem si přitom všimla, že až do tohoto místa jsem měla všechny výsledky správně. Nestřílela jsem odpovědi ani jsem nepřeskakovala složité příklady k těm jednodušším. Prostě jsem šla od začátku do konce, dokud nezaznělo nekompromisní „stop“.
Stejně tak si nikdo z těch dvou dospěláků v místnosti nevšimnul, že mít percentil z verbální části po 4 letech studia cizího jazyka na stejné „průměrné“ úrovni jako mají rodilí mluvčí, je vlastně docela „nadprůměrný“ výkon.
Kdyby ta výchovná poradkyně nejela podle „průměru“ a strohých „tabulek“, dokázala by vyčíst, že mám nadání pro jazyk a třeba by řekla, že je potřeba zapracovat na „efektivním řešení příkladů od toho nejjednoduššího ke složitějšímu“, možná by mi dala do ruky argument, kterým bych si dokázala před rodiči obhájit svou touhu po studiu na gymnáziu. Takhle jsem si zvládla prosadit jen studium na obchodce, což byl oproti učňáku protežovaným mým otčímem, celkem dobrý „kompromis“. Kompromis, ze kterého úplně zmizel můj milovaný dějepis, češtináři se střídali jako na běžícím páse a němčinářka se rozhodla znovu zopakovat celou první učebnici Sprechen Sie Deutsch, což jí zabralo necelé 4 roky… Mnozí učitelé na obchodní akademii se bohužel nedostali dále než za první kapitolu svého předmětu. Ale o tom tady nechci mluvit.
Cestu jsem si nakonec našla, na vysněné mezinárodní vztahy se dostala a vyzkoušela si i život v bruselské bublině kolem institucí EU na vlastní kůži.
…
Není to tak dávno, co jsem si radostně uvědomila, že představy se od reality mohou lišit a je úplně v pořádku si říct, že život v institucích EU není pro mě. Že místo toho si chci jen skromně „číst a psát“. Navíc se mi podařilo najít způsob, jak skloubit svůj sen s realitou… objevila jsem možnost blogování!!!
A kdybych se do toho blogování opřela už tehdy… v roce 2018, kdy jsem si to s těhotenským bříškem poprvé uvědomila úplně naplno… možná bych měla šanci. Ovšem za podmínky, že bych začala rozvíjet svůj blog na Instagramu, nikoliv tady na WordPressu. Samozřejmě pomocí líbivého audiovizuálního obsahu, propracovaných stories, storytellingových linií, pravidelných (prázdných) publikací a vyhledávaných klíčových slov.
Sotva jsem pořádně pochopila principy algoritmů a naučila se pracovat s příspěvky na Instagramu, objevily se stories (které jsem dlouho ignorovala) a jakmile jsem je osvojila, bylo potřeba všechno ještě více osekat a zaměřit se na tvorbu reels. Zhluboka jsem se nadechla, absolvovala několik kurzů, naučila se jakžtakž pracovat se střihem a vybírat náměty, které mají potenciální šanci být zhlédnuté… Tak najednou je tu AI se svým strojovým učením, která píše zápletky na úrovni hollywoodských scénáristů. Jen rychleji a levněji.
…
Po téměř 6 letech na rodičovské dovolené jsem se v březnu vrátila do práce. Moje původní pracovní pozice je značně osekaná. Z jedné pracovní pozice, kterou jsem kdysi vykonávala, jsou najednou tři různá odvětví a já mám na starosti jen jedno z nich – copywriting. Copywriting, kterému jsem se dříve toužila věnovat naplno. Bavilo mě kontrolovat práci po překladatelské agentuře a soupeřit s jejich lingvisty o lepší formulaci. Dělalo mi dobře vědomí, že jako bilingvní překladatel z ruštiny jsem na tom lépe než agenturní zaměstnanci. Kdybych to měla shrnout do jedné věty – bavilo mě soutěžit s živými lidmi z masa a kostí.
Jenomže to už je po 6 letech na rodičovské nenávratně pryč a já jsem se z překladatele a copywritera stala pouhým redaktorem textů vyprodukovaných umělou inteligencí.
Místo lidské kreativní spojky s dalšími lidmi jsem bezejmennou osobou obsluhující AI, která je bezkonkurenčně rychlejší a schopnější než já. Vlastně je mnohem schopnější než kdokoliv, koho znám.
Už tu nesoupeřím se spolužáky o první místo na matematické olympiádě, nedohaduju se s agenturními překladateli o lepší formulaci. Já už vlastně ani nesoupeřím s lidmi.
Co nám zbylo oproti umělé inteligenci?
…
Když mě okouzlí nějaký autor, nezastavím se, dokud od něj nepřečtu všechny knihy.
Když už nějakou knihu začnu číst, téměř nikdy ji neodložím (protože lituju již investovaného času a věřím, že mi ta kniha má, co nabídnout – když už jsem si ji pracně vybrala nebo mi byla doporučena algoritmy v návaznosti na předchozí četbu).
Možná je to právě ta vlastnost, díky které se mi podařilo vybudovat harmonické manželství a zítra oslavit s Kubíkem naše desáté výročí od svatby.
Jenomže co dělat se svým hloubavým způsobem uvažování ve světě, kde se „pomalost“ nenosí?
Co by teď měla být moje role ve společnosti, když jediné, co jsem si myslela, že umím, mi vzala umělá inteligence?
Co když v zadání je znovu chyba, jen ji nikdo nevidí?
Co když si všichni běží pro razítko při řešení stupidních příkladů, ale celková skládačka je mezitím mnohem mlhavější a složitější?
Něco mi říká, že když budeme běžet ještě rychleji, tak jen rychleji doběhneme tam, kam jsme tak úplně doběhnout nechtěli.
…
Já nechci být součástí stupidního světa, který už dávno překročil veškeré představitelné hranice stupidity, vulgarity a agresivity. Já nechci vychovávat svoje děti v prostředí trapných videí, her a YouTuberů, jejichž jediným vkladem do společnosti je míra absurdity a chytlavosti jejich výtvorů. Stýská se mi po opravdových autoritách a štve mě, že je nahradili influenceři živení naší roztěkanou pozorností a digitálním pseudodebilismem.
Vím, že umělá inteligence dokáže na jeden prompt vyprodukovat mnohem delší a strukturovanější text než já.
Jenomže já už ani nemůžu nepsat, protože blog mi přinesl to nejcennější, co v životě mám – opravdové lidi z masa a kostí, se kterými nekomunikuju jen na bázi nicneříkajících lajků a zhlédnutí, ale na bázi hodnot. A kterým dokonce chybím, když se dlouho neobjevím na sociálních sítích. Tak si říkám, že třeba ještě není všechno ztraceno…
Co si o tom myslíte vy?
Uli,
krásně jsi popsala život. Kdybych měla stejný talent jako Ty, mohla bych napsat podobný článek.
Taky mi nikdo kdysi neřekl, že se dobře učím a že je to něco výjimečného. Že můžu studovat, co si zamanu. Vyrostla jsem s tím, že vysoká škola není pro obyčejné lidi.
Nepamatuji se, že bychom ve škole závodili, kdo bude mít příklad vyřešen první. Možná to přišlo až pár let po tom, co jsem odešla ze základky. Přece jen je mezi námi téměř 15lety rozdíl a časy se mění. S podobným konceptem jsem se já setkala až v Anglii. Psal se rok 1998 a v té době tam frčely programy typu Ready Steady Cook. Profesionální kuchař začal v klidu připravovat nějaké jídlo. A pak najednou střih, minuta do konce, panika, na obrazovce velké stopky, samozřejmě to vždycky na vteřinu stihl. Nechápala jsem princip, důvod, proč tam ten čas hraje roli.
Tehdy jsem si říkala, že angličani mají divné pořady v televizi a přikládala jsem to jejich kultuře.
O 10-15 let později, kdy už jsem v Anglii žila natrvalo, jsem při návštěvě domova zjistila, že i u nás se staly pořady o vaření hodně oblíbené a časový limit hraje roli (kterou dodnes nechápu). Stejně jako spousta dalších soutěží, jejich názvy ani neznám. O čem to vypovídá?
Hledám vysvětlení. Je to, že televize nabízí čím dál tím více hloupých pořadů, jenom náhoda? Je to jen můj názor, že nabídka je čím dál horší? Jsem já ta divná, když hrdě prohlásím, že televizi skoro nezapínám a nebýt dětí, nebudu ji mít doma,abych nemusela platit poplatky, které bych daleko raději investovala do kvalitní knihy?
Naštěstí mám v sobě trochu arogance a to, co si o mě myslí ostatní,je mi jedno. To jde ruku v ruce s tím,že někdy i dobře míněnou radu odmítnu a musím si na to přijít sama. Bohužel, některé věci mi dochází pozdě. Ne proto, že bych byla pomalá. Ale prostě proto,že spousta věcí nám lidem dochází až zpětně, tak to v životě je.
Ještě před 10 lety jsem byla přesvědčená,že mám času dost, že ještě letos dokážu. Byla jsem otevřená dalšímu studiu, kariérnímu postupu, popř. i změně kariéry. A v poslední době čím dál víc vnímám to, že toho času už tolik není a že jsem asi mohla dojít dál, než jsem dnes, ale byly tam vždy nějaké překážky, ať skutečné nebo v mé hlavě (taky skutečné). Jsem ve fázi, kdy se smiřuji s tím,že některé věci v tomto životě už zřejmě nestihnu. Jsem pomalá? Já to vnímám spíše jako příčinu a následek. Život je řetězovou reakcí. V každém okamžiku děláme rozhodnutí, ve kterém se odráží veškeré dosavadní prožitky a zkušenosti.
A ještě poznámka k těm knihám – nedokážeš odložit rozečtenou knihu. Je za tím houževnatost, díky které vždy dokončíš to, co začneš. Navzdory překážkám. Mám to podobně. Díky ní jsem se v určitých oblastech dostala až tam, kde jsem dnes, na druhou stranu vede k tomu, že někdy na něčem lpím moc dlouho a strašně dlouho mi trvá než to vzdám. Ani já neumím odložit rozečtenou knihu. Nejsi v tom sama:-)
„Něco mi říká, že když budeme běžet ještě rychleji, tak jen rychleji doběhneme tam, kam jsme tak úplně doběhnout nechtěli. “
