“Maminko, kdyby ten pán chodil do práce, tak nemusí spát venku, že?”
“Ano, Jonášku, člověk se musí neustále snažit, ale…”
Často se u svých přátel setkávám s názorem, že bezdomovectví nemá opodstatnění.
Že kdyby člověk opravdu chtěl a trochu se snažil, určitě se z toho brzy dostane.
Motivační literatura jde ještě hlouběji.
“Představte si milionáře, který zbankrotoval a skončil na ulici. Během prvních pár dní to tam omrkne, vytvoří si síť, začne něco prodávat, ubytuje se v ubytovně, vypere si košili… a ohlala – do roka je z něj znovu milionář, možná dokonce multimilionář. Protože zkušenost s bankrotem ho ještě více posílí a udělá z něj lepšího člověka.”
Další populární poučka říká, že “pokud se někomu nedaří finančně, může za to jeho mentalita chudoby”.. “stačí se přeprogramovat na mentalitu hojnosti a Vesmír mu vše poskytne”.
Z podobného soudku pochází i “oblíbené” pravidlo všech matek na mateřské dovolené – obklopte se těmi, s kým budete růst a zbavte se veškerých vazeb, co vás svazují.
Ve svých Kristových letech jsem si konečně uvědomila, jak velký je to všechno bullshit.
Proč?
Protože náš výchozí bod A, ze kterého začínáte odpočet svého dospělého života (kde máte možnost něco ovlivnit), je u každého jiný.
Někdo chodil do tanečních v době, kdy se jeho vrstevník učil poskytovat první pomoc své matce po dalšímu incidentu domácího násilí. Někdo se učil hrát šachy tehdy, kdy jeho vrstevník vozil kočárek se svým mladším sourozencem a přemýšlel, co dnes uvaří k večeři z těch skromných zásob, co skýtá lednice. Někdo se věnoval závodně plavání, mezitím co jeho spolužák chodil po sousedech a prosil o půjčku, protože peníze došly a ve spíži už je opravdu prázdno.
Ale ani tehdy, když v dětství byly šachy, plavání i hodiny tancování, ještě to není záruka toho, že ho/ji rodiče naučili mluvit o svých pocitech, říkat, co se mu/jí líbí/nelíbí, hájit svoje hranice a zavčas dávat najevo “takhle se se mnou nesmí jednat”. Pokud ne, člověk může tak jako tak skončit ve spárech psychopata a žádné šachy ani plavání mu přitom nepomůžou. Od soužití v podmínkách emočního násilí už je to jen krůček k vyhoření a depresi.
Pro středně silnou depresi je pak typické, že se člověk nemůže ani zvednout z postele, natož aby vymýšlel nějaké nové způsoby, jak přijít k penězům.
Začínali jste v 18 letech s čistým štítem, maturitou na gymplu a přijetím na vysokou školu?
Good for you.
Já jsem začínala s pocitem dluhu. Otčím mě donutil sepsat si veškeré náklady, které na mě vynaložil od mých 9 do 17 let a řekl, že se chovám jako “darebák, co odchází z hospody bez zaplacení”.
Řict si “je to debil a nechat to být?”.
Ano, racionálně ano. Pocitově to tak ale nefunguje.
Psychoterapie?
Ano! Psychoterapii potřebují úplně všichni, kdo se ocitli bez domova.
Ale není to zadarmo. A i kdyby ano, existuje korelace mezi dosaženým vzděláním/výší IQ a úspěšností léčby.
Pro klientku neziskovky Jako doma je třeba obrovským životním úspěchem to, že ve svých 50 letech s pomocí právníků a sociálních pracovníků splatila všechny svoje dluhy.
Takže teď může začít na podobné lajně jako vy v 18. Jen je o 32 let starší a chybí jí maturitní vysvědčení.
Proto když posuzujete osudy jiných lidí, zkuste se nejdříve zeptat, jaký byl jejich výchozí bod a jestli je srovnatelný s tím vaším.
