Kdo má být hlavou rodiny a zastávat vedoucí roli ve vztahu? Je to žena, nebo muž? Povím vám příběh o své babičce a dědovi, kteří jsou spolu už více než padesát let. Bude to trošku delší a osobnější povídání, tak se pohodlně usaďte a připravte si hrnek dobré kávy nebo čaje.
Moje dětství s babičkou velitelkou
Už jako malá jsem se rozhodla, že moje děti budou mít oba rodiče, útulný domov a podmínky pro svůj všestranný rozvoj. Tedy, jak už to tak často bývá, všechno to, co jsem nikdy neměla.
Do osmi let mě vychovávala babička, kterou jsem nesmírně milovala a vnímala ji jako svůj vzor. Byla hlavou rodiny a dokázala si poradit i v té nejsložitější situaci. Dědeček se naopak nikdy moc neangažoval, ale fungoval jako její spolehlivý šofér/dělník/zahradník… Odevzdával babičce veškeré vydělané peníze a pak ji průběžně prosil o kapesné na benzin nebo na cigarety.
Ještě jsem ani pořádně neznala násobilku, ale už jsem si přála být jednou jako moje babička. Sebevědomá, krásná, zásadová, rozhodná a zbožňovaná svým životním partnerem.
Otčím jako hlava rodiny
Obzvlášť v kontrastu silně patriarchálního modelu, který jsem měla možnost pozorovat o něco později, jsem na svou babičku často vzpomínala. Myslím, že právě vzpomínky na naše dlouhé rozhovory o lásce, sebeúctě a důležitosti ženské role mě udržely nad hladinou, když jsem se v 17 letech rozhodla definitivně opustit nesnesitelný patriarchát svého otčíma.
Asi není překvapivé, že při navazování vlastních vztahů jsem přirozeně kopírovala babiččin model. Bylo pro mě důležité přijímat rozhodnutí, mít svůj nezávislý příjem a nesnesla jsem jedinou urážku, byť byla myšlena třeba ironicky.
Docela to fungovalo, ale stále jsem mívala noční můry, ve kterých se můj partner náhle měnil v mého otčíma. Stejně jako kdysi moje maminka jsem musela potupně dokazovat, že maso koupené na oběd bylo v akci a rohlíky poslední dobou fakt neskutečně zdražily. Už jsem ale neměla ponětí, jak před ním obhájit svou novou rtěnku a budila se strachem z trestu… Tekl ze mě studený pot a nahlas jsem křičela, ale po každém takovém probuzení jsem byla skálopevně odhodlaná dřít ještě o kousek více.
Vystudovala jsem proto dva obory, měla dvě práce současně a věnovala se rozjezdu vlastního podnikání. Takové tempo mě bavilo. Byla jsem pyšná na svoje úspěchy, svoji nezávislost a zakládala si na tom, že všechno zvládnu sama a nikoho k tomu nepotřebuju.
Všechno zvládnu sama! Nebo ne-e?
Kdoví, jestli bych nakonec dosáhla podnikatelských výšin, nebo skončila na jednotce intenzivní péče, kdyby nepřišla další životní lekce od mé babičky.
Při jedné z posledních návštěv jsem si všimla, že moje milovaná babička je nesmírně strhaná. I v porovnání se stejně starými sousedkami a bývalými kolegyněmi tato dříve elegantní a energická žena vypadala jako pravá babička – vrásčitá, nemotorná a příliš unavená na to, aby si ještě vůbec něco přála (pokud nepočítám abstraktní zdraví a spokojenost pro všechny členy rodiny).
Ohromilo mě, když se mi svěřila, že je neskutečně unavená z toho, jak na sobě celý život táhne veškerou tíhu rozhodování. Nevěřila jsem vlastním uším, když říkala, že by dala cokoliv na světě za to, kdyby si mohla po dědečkově boku připadat alespoň trochu žensky. Že si celý život přeje mít poblíž nejen taxikáře, který slepě plní její rozkazy, ale silné mužské rameno, o které se může opřít, kdykoli je to potřeba. A že to vlastně s dědečkem vůbec není taková výhra, jak jsem si vždycky myslela.
Bolestivé zklamání
Tohle se mnou fakt zamávalo. Copak ani moje moudrá babička nemá recept na rodinné štěstí? Moje vznešená babička, která si umí poradit v každé situaci, těší se autoritě doma i v práci a její životní partner ji miluje nejvíc na světě… copak ani ona nemá spokojený partnerský život? Všechny moje iluze se najednou rozsypaly jako domeček z karet.
Protože pokud ne ona, tak kdo jiný? Z koho ještě si můžu vzít příklad, jak „správně“ budovat partnerský vztah? Jak se nedostat do podřadného postavení, ale přitom nebýt tím generálem, v jehož přítomnosti se partner vzdává veškeré zodpovědnosti a vlastní iniciativy? Jak být dost silná a soběstačná, ale přitom zůstat ženská a vzbuzovat ve svém muži touhu být den za dnem lepším?
Uvědomila jsem si, že tajné soupeření o vyšší příjem a vedoucí roli ve vztahu není ta správná cesta. Že nechci táhnout veškerou tíhu rozhodování na svých bedrech, být neustále strhaná, podrážděná a předčasně vrásčitá. A už vůbec nechci, aby z mého syna vyrostl jen a pouze poslušný šofér své budoucí partnerky.
Vědomě proto opouštím osvědčený babiččin model a vydávám se na vlastní cestu. Pořád totiž věřím tomu, že manželství může fungovat ke spokojenosti obou partnerů.
A jak jste na tom vy? Máte ve svém okolí nějaký vzor, ke kterému vzhlížíte?
Díky kolegyni jsem zavítal na Váš web. Tento článek mě zaujal protože se týká i mě. První manželství se mi totiž nevydařilo asi hlavně díky tomu, že nebyly kompetence mezi námi vyjasněny. Oba jsme pak reagovali podrážděně a obviňovali se navzájem, kdo má větší podíl na konkrétním selhání. Většinou přijatý závěr, že je chyba v prvotní komunikaci stejně nic nevyřešil. „Skřípali“ jsme pokaždé znovu a znovu už v procesu domlouvání…
Do nového vztahu jsem šel s rozvedenou partnerkou, která měla dominantního muže a nic podobného už nechtěla opakovat. K její cti patří, že je ohleduplná, nesobecká, praktická a pracovitá. Od začátku měla jasno, že potřebuje spíš muže pomocníka a partnera, který bude poslouchat a u kterého si bude moci býti jistá, že se nezmění v tyrana. Tuto roli jsem přijal. Žijeme spolu už osm let a i když začátky nebyly zrovna ideální, tak s přibývající dobou nám připadá, že se vše v našem soužití už jen zlepšuje. Třecí plochy prakticky zmizely a dá se říci, že poslední 2-3 roky si užíváme velmi pohodový život. Na otázku, zdali má být hlavou muž nebo žena, se domnívám, že je to případ od případu. My jsme spokojeni se stavem, který máme…. Z vlastní zkušenosti ale tvrdím, že úplné rovnostářství dobré není. Momenty, kdy je třeba se rychle rozhodnout, nebo se rozhodnout jednotně (za oba), i když jsou postoje protichůdné, tak pro tyto případy je logicky lepší mít nastavené „kdo je ve vztahu velitel“.
Přeji tomuto webu hodně čtenářů. Zdraví Jaroslav.