Už jako malá holčička jsem moc ráda vyprávěla příběhy babičkám, co sedávaly venku na lavičkách (pokud se vám vybavily polorozpadlé zemljanky a před nimi babičky v šátkách, tak přesně tohle bylo moje publikum). 
Milovala jsem vyprávění!
Povídala jsem jim o tom, jak moje maminka odjela na pár týdnů do Česka a já už tři roky bydlím s babičkou a dědou, mluvila jsem o vynuceném stěhování autem z Kazachstánu do Krasnodarského kraje, protože po rozpadu Sovětského svazu oba prarodiče přišli o práci a v Kazachstánu začala diskriminace rusky mluvících obyvatel. Dělila jsem se s nimi i o svoje zážitky z večerního koupání venku pod hadicí, protože v novém domě krátce po nastěhování jsme ještě neměli zařízenou koupelnu… Neměla jsem problém jim říct ani to, že svého biologického otce téměř neznám a rodinu z jeho strany už vůbec ne.
Babičky rády poslouchaly a já ráda vyprávěla, dokud jsem nezjistila, že slušné holky tohle nedělají. Slušné holky prý uchovávají rodinná tajemství a nesdělují cizím lidem nic osobního. Myslím, že mě na to tehdy upozornila moje nejlepší kamarádka, co byla vždy krásně oblečená a já k ní vzhlížela, protože měla oba rodiče. Bylo to vlastně krátce před příjezdem do Česka, kde se mi pusa zavřela úplně. A to docela nadlouho.
V zapadlé moravské vesničce, kam se přestěhovala moje mamka za svým novým přítelem (a následně manželem), mi spolužáci krátce po příjezdu dali jednu „dobrou“ radu, proti které jsem nemohla mít žádné námitky. „Nejdříve se nauč mluvit a pak mluv, ty sovětská ***“ (místo hvězdiček si můžete doplnit jakékoli nehezké slůvko).
A tak se postupem času stalo, že jsem zmlkla a zatoužila být nenápadnou šedou myškou. Pochopila jsem, že v tomto prostředí je lepší nevyčnívat, vůbec se nehlásit a celkově moc nevystrkovat nos. Moje vzpomínky z vesnické základky určitě vystačí na samostatný článek, který možná někdy napíšu. Ale nebude to moc veselé čtení, spíše osobní psychoterapie.
Tehdy jsem se začala bát mluvení (nejen na veřejnosti), přestala jsem se hlásit (přitom jsem před tím byla premiantkou třídy), zakulatila se mi záda a ve snaze o neviditelnost jsem začala chodit tak, že jsem sotva zvedala nohy.
Byla jsem ošklivým káčátkem s nespočtem mindráků. A bůhví, co by ze mě bylo teď, kdybych ve třinácti letech nebyla znovu vyslána na letní prázdniny k babičce, ze kterých se nakonec stal roční lázeňský pobyt s intenzivním jazykovým kurzem ruštiny. Zkrátka jsem celý ten rok chodila do ruské školy.
Ten rok byl pro mě psychicky i fyzicky nesmírně náročný, ale zpětně ho vnímám jako naprosto nezbytný. Pokud jsem si myslela, že se vrátím do svého původního prostředí a všichni mě uvítají s otevřenou náručí, tak jsem se šeredně spletla. Spolužáci se mi opět smáli. Ale tentokrát paradoxně kvůli tomu, že připomínám šedou myšku, chodím zhrbená, šoupu nohama jako stará babka a taky proto, že… pořádně neumím rusky. Ironie osudu?
Nikdy bych tomu nevěřila, ale i mateřský jazyk se dá po pěti letech strávených v zahraničí zapomenout (začátkem roku 2000 byl internet pořád něco jako sci-fi a volání přes telefonní linku nechutně drahé).
Chudák babička se mě musela zhrozit, když viděla, v jakém jsem stavu. Ale nedala nic najevo a zapojila všechny zbraně – fyzioterapie, rehabilitace, masáže, doučování a místo psychoterapie dlouhá večerní povídání na ženská témata.
Díky babičce se mi podařilo zase postupně najít sebe sama, naučila jsem se, co je to sebeúcta, získala zpátky pocit sebevědomí a zapřisáhla jsem se, že už nikdy nikomu nedovolím, aby si o mě otíral nohy. A světe div se – šikana skončila. Po roce se vrátila Uljana s rovnými zády a normální chůzí, méně vystresovaná a odhladlaná bojovat o svoje místo pod sluncem.
Od té doby, co jsem přijela k babičce a začala moje proměna, jsem si psala deník. Doprovázel mě přes deset let a většinou jsem do něj psala, když mi bylo ouvej. Těžko se to vysvětluje, ale přišel čas, kdy jsem ho zatoužila spálit a začít od začátku, což jsem taky udělala.
Jenomže i přesto, že pracuju jako překladatel a copywriter, psaní během pracovního dne mi očividně nestačí. Pořád mám silnou potřebu zapisovat svoje myšlenky, postřehy i obyčejné blbosti. A tak často píšu na cokoli, co mám zrovna po ruce… Pak se mi to doma hromadí a je mi líto to jen tak vyhodit.
Ve svých 27 letech a s těhotenským bříškem jsem si konečně přiznala, že mám silnou potřebu sdílet svoje příběhy se světem a je mi jedno, jestli se to sluší a patří. Zkrátka a dobře, na světě je blog U Montenegro, do kterého hodlám psát v dobrém i špatném rozpoložení.
Obávám se však, že moje původní publikum už nejspíš není na světě a musím doufat, že tyto články osloví i mladší generaci. A třeba pomůžou někomu, kdo ve složité životní situaci neměl u sebe tak úžasnou babičku, jako byla ta moje.
Krásné, Ulján. Hodně štěstí! Budu tě číst i tady