Je středa večer a já mám propustku. Propustku do světa, kde můžu být chvíli jen sama se sebou. Nechávám doma kojící podprsenku, tílko s fleky od mlíka, narychlo utírám sedačku od vyvrženého obsahu Jonášova žaludku, popadám karimatku a pádím na tramvaj. Svoboda!!!
Sice trochu provinilá, protože Jonáš při mém odchodu ještě nespal, ale svoboda! Vdechuju ji plnými doušky a jsem přesvědčena o tom, že kluci to zvládnou. Koneckonců, doposud to vždycky zvládli.
Je to v jejich vlastním zájmu, aby to zvládli. Z lekce se totiž vrátí usměvavá maminka a spokojená manželka, která má dost energie až do další středy. ?
Jak se to ale vlastně stalo, že ze mě, antitalenta na jakýkoli pohyb, se stal jóga nadšenec? Nadšenec, který si už nedokáže představit ráno bez pozdravu slunci a přes den dá přednost šavásaně před šlofíčkem?
Musela jsem trochu zapátrat v paměti. A vznikl z toho poměrně dlouhý článek.
Moje první kniha o józe
Tušila jsem, že na moji skoliózu existuje účinnější cvičení než hopsání s dětmi ve věku 6 – 15 let v rámci zdravotního cvičení, proto jsem si svou první knížku o józe pořídila už ve třinácti letech. Řešila jsem tehdy akutní problémy se zády, které se projevily jednoho krásného dne tím, že jsem se zkrátka nemohla narovnat a musela několik dnů chodit v předklonu. Podrobněji o svém tehdejším „rekonvalescenčním“ pobytu u babičky jsem už kdysi psala.
Ta kniha mě naprosto uchvátila! Snažila jsem se podle ní dělat dechová cvičení a čistit si nos konvičkou s vodou (mimochodem, dělám to i teď a je to skvělý prostředek na rýmu při nachlazení).
Teorie bez praxe je však pořád jenom teorie.
Ve svém okolí jsem bohužel dlouho neměla nikoho, kdo by mi mohl být dobrým průvodcem do světa praxe.
Pilates s Edou
Na jógu jsem si vzpomněla až po mnoha letech, když jsem pracovala na recepci v brněnském fitku. Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že mám na svoje poměry relativně dobrou kondičku, jsem navštívila pilates s Edou Havlíkem. Nebyla to sice jóga, ale právě tam jsem pochopila, že „mrtvý tah“ je mi k ničemu, když nedokážu ani odlepit nohy od země, aniž bych je pokrčila v kolenou. Při zdánlivě jednoduchých cvicích jsem se neskutečně zapotila a… připadala si zahanbeně.
Díky Edovi jsem si naplno uvědomila, jak málo znám a ovládám svoje tělo.
Nevyhovovala mi však forma cvičení. Byly to sálové lekce, kam chodili náhodní lidi. I přes veškerou snahu lektora, aby si zacvičili i pokročilí a začátečníci to nedělali úplně blbě, jsem pokročilejší cviky neměla šanci správně provést. Myslím, že takhle to vnímal i Eda, protože brzy z fitka odešel a začal se věnovat vlastním kurzům pilates. Na ty jsem ale tehdy jako chudá studentka bohužel neměla finance.
Jóga s milou Mílou
Po přestěhování do Prahy jsem si opět vzpomněla na jógu a navštívila několik sálových lekcí. Výsledek byl vždy stejný – buď se mi tam chtělo spát, nebo jsem měla pocit, že si vykroutím krk, abych alespoň zdánlivě napodobila tu kterou ásanu podle lektora. Když mě druhý den ráno po jedné z takových lekcí rozbolela záda, řekla jsem si, že je asi něco špatně.
Naštěstí jsem zjistila, že zde právě rozjíždí lekce jógy Mila Reva – moje bývalá studentka z Brna. Výuku s ní jsem milovala! Během doučování češtiny nevysávala moji energii, ale naopak mi ji jakoby dávala. Byla vždy pozitivní, usměvavá a celá zářila. Obrečela jsem, když se dostala na vysokou školu do Prahy a moje služby přestala potřebovat.
Po objevení jejího instagramového profilu jogapraha a pozvánky na lekci jsem proto neváhala a okamžitě se přihlásila.
Díky cvičení s Mílou jsem pocítila i svaly, o jejichž existenci jsem doposud neměla ani tušení.
Problém nastal po přestěhování do vlastního bydlení, kdy jsem to začala mít na Floru příliš daleko… Disciplína bylo něco, co jsem tehdy ještě moc neznala.
Lekce jógy na Karlíně
Po předchozí zkušenosti jsem si proto vybrala kurz jógy přímo pod nosem. Z kanceláře jsem to měla do Duchovní školy Rezonance pouhých pět minut. Překvapilo mě, že první tři lekce jsem nemusela vůbec platit, pokud jsem nechtěla. I potom tam byla nějaká doporučená částka kurzovného, ale myslím si, že se zohledňovaly různé sociální statusy cvičících – maminky na mateřské, důchodci, studenti – ti všichni měli poměrně výraznou slevu.
Teorie hezká, snaha veliká (po každé lekci jsme dostávali vytištěné ásany, které jsme cvičili, s popisem, k čemu jsou dobré).
Jenomže to na mě bylo příliš alternativní, pomalé a někteří spolužáci s dredy mi vůbec nevoněli.
Když lektor řekl něco o tom, že by se muži měli naučit potlačovat ejakulaci, aby nepřicházeli o svou životní energii, bylo to na mě příliš. Zaplatila jsem dobrovolné kurzovné a víc se tam už neukázala.
Jóga s učitelem, co řve na studenty
Když už jsem málem pověsila jógu na hřebík, překvapila mě jedna kolegyně. Prý se přihlásila na kurz jógy a že to ještě nezažila! Učitel řve na studenty a vyžaduje naprostou disciplínu. Zajímavé! V dnešním korektním světě dokonce neuvěřitelné.
Zapátrala jsem na internetu a objevila kurzy Iyengar jogy, kde se vysloveně píše: „Lekce vedené metodologií B. K. S. Iyengara od cvičících vyžadují disciplínu, plné soustředění a jistou dávku odhodlání trápit tělo. Nejedná se o relaxační cvičení ani meditační praxi“.
Pro studenty začátečnického kurzu, kteří se přihlásili poprvé, dokonce existuje možnost vrácení kurzovného za 100% docházku a pravidelné cvičení pozdravu slunci po ránu.
Klik! A byla jsem přihlášena!
Na úvodní lekci zaznělo něco, co mě zasáhlo
Celý život jsem žila s tím, že jsem úplný tragéd na tělocvik. Bylo mi to líto, ale postupem času jsem se smířila s tím, že se holt musím dobře učit, abych byla alespoň chytrá.
A najednou slyším: „Nikdo není rozený talent na jógu. Neexistují dvě stejná těla. Jednomu něco půjde snadno hned napoprvé, druhý bude věnovat tréninku dané pozice několik let. Ale všechno jde! Jóga je pot a dřina. Vyžaduje velkou kázeň a sebedisciplinu. Ale přináší plody. Jen to chce čas a silnou vůli!“
Tohle se mnou zamávalo. Vždyť já mám všechny končetiny, nejsem anatomicky nikterak znevýhodněna, ani nemám hypermobilitu kloubů. To, že jsem zkrácená a slabá je jen a jen moje chyba! Nejsou to vrozené indispozice. Jenom moje vlastní lenost.
Středa večer se náhle stala středobodem mého diáře. Mohla jsem mít sebevětší zával v práci, ale ve středu v sedm večer jsem musela být v sále! Celé dvě hodiny maximálního soustředění a snahy o precizní provedení pozice, k níž jsme vždy dostali dokonalé pokyny.
Nulová šance myslet na cokoliv jiného, než jsou zarovnané malíkové hrany, správná vzdálenost mezi chodidly a nastavení pomůcek pro tu kterou pozici.
Čas neuvěřitelně rychle utíkal a já se po dlouhé době konečně ocitla „teď a tady“. Žádné výčitky za to, co jsem měla udělat jinak ani nutkavé myšlenky na to, co přijde zítra. Na to nebyl prostor. Moje hlava odpočívala, tělo trpělo a postupně jsem začala vidět změny. Pozitivní změny.
Můj telefon zaplavily fotky nohou focené ráno před každým pozdravem slunci.
A podložka mě doprovázela i na výletě do Berlína.
Měla jsem dobře našlápnuto ke splnění výzvy a získání zpět kurzovného (o peníze mi však vůbec nešlo), jenomže… Na předposlední lekci jsem se zaboha nemohla dokopat! Chtělo se mi tak šíleně spát, že jsem to snad ještě nezažila!
Záhy se ukázalo, že ta únava není jen tak náhodná. Měla svoje opodstatnění – právě se ve mně zrodil nový život. Čekala jsem vytoužené dítě!!!
Nemůžu říct, že bychom se o dítě dlouho pokoušeli. Spíš řeknu, že jsme se případnému těhotenství poměrně dlouho nebránili. A čím déle se nic nedělo, tím více jsem byla rozpačitá.
Přitom stačilo tak „málo“ – posílit tělo a přestat řešit blbosti. Alespoň na dvě hodiny týdně.
Jsem si jistá, že právě józe vděčím za Jonáška! A mám pocit, že od té doby mi jóga ukazuje cestu sama.
Během těhotenství jsem totiž na doporučení lektora Tomáše Szépe začala navštěvovat jógu pro těhotné v Iyengar Institutu na Vodičkové. Byla vedena formou sálových lekcí úžasnou lektorkou Vendulou. Když jsem přišla poprvé, byla jsem jediná!!! I přesto se ale lekce uskutečnila a měla jsem naprosto nadstandardní individuální přístup za cenu běžné sálovky.
Díky józe jsem během těhotenství neměla sebemenší problémy. A to i přesto, že jsem během 6 měsíců přibrala téměř 20 kilo! Záda mě nebolela ani trochu a některé pozice z jógy jsem využila i na porodním sále. Moje tělo se zcela podvolilo a jakoby vědělo, co má dělat.
Po porodu jsem chtěla Vendule poděkovat a přinést jí nějakou pozornost, jenomže při pohledu na aktuální rozvrh se ukázalo, že krátce poté, co se Jonášek narodil, byly lekce gravid jógy zrušeny a Vendula už tam nadále nepracuje!
Místo toho se však poprvé objevily lekce jógy pro ženy vedené senior lektorkou z Ruska, které jsou vhodné pro posílení pánevního dna a celkovou harmonizaci ženského těla. To přesně jsem potřebovala!!
Jóga pro ženy mi pomohla získat zpět svou původní váhu i část „jogínského“ sebevědomí, takže jsem si troufla podívat se opět na rozpis kurzů patanjali…
A byla jsem znovu příjemně překvapena! Letos v lednu totiž Tomáš Szépe poprvé otevřel kurzy pro level 1.5 určený pro studenty, kteří u něj už absolvovali začátečnický kurz a ovládají základy, ale na level 2 si ještě doposud netroufají…
Začátek zimního kurzu připadal na den, kdy měl Jonášek přesně půl roku a už nebylo co řešit.
Teď mi jóga sama ukazuje cestu, po které se vydat.
Namaste