V souvislosti s koronavirovou epidemií jsem měla z blížícího se porodu upřímné obavy. Některé z nich byly oprávněné, většina naštěstí nikoli. Proto jsem si řekla, že bych svoje čerstvé zážitky mohla sepsat do článku. Třeba uklidní někoho, kdo bude rodit v těchto nelehkých časech, nebo alespoň poslouží jako první zápis do deníčku našeho Mikuláška.
První zprávy o koronaviru
Poprvé jsem slyšela o koronaviru někdy začátkem ledna. Samozřejmě jsem si tehdy naivně myslela, že se mě to tady v Bruselu přece vůbec netýká.
Různých bacilů jsem si i tak užívala až až. Jonášek zrovna začal chodit do jeslí a my jsme byli častěji nemocní než zdraví. V dětských kolektivech je to prý naprosto běžné a pravdou je, že Jonáš to snášel poměrně dobře. Z každé nemoci se vyléčil do dvou dnů. Totéž se ale nedalo říct o mně.
S těhotenským bříškem a zhoršenou imunitou jsem na boj s každým miminkovským bacilem potřebovala tak dva týdny.
Nejhorší virózu pak Jonášek přitáhl někdy koncem ledna. Zrovna jsme se chystali na dovolenou do Česka a o zábavu na další 3 týdny bylo postaráno. Suchý kašel, žiletky v krku, zvýšená teplota… Kdyby se o koronaviru tolik mluvilo už tehdy, určitě bych si nechala udělat testy. Takhle jsem se dostala jenom na pohotovost, kde mi udělali CRP a potvrdili, že se jedná o nějakou zákeřnou virózu.
Ať už to bylo cokoliv, brzy byla nakažená celá rodina. A já jsem se při jedné z bezesných nocí rozhodla, že Jonáška už do jeslí nepošleme. Že budu ráda, pokud se tato nemoc nepodepíše na mém těhotenství a že něco podobného už zkrátka nemůžu riskovat.
Dobrovolná izolace
Možná to tehdy bylo štěstí v neštěstí. Slyšela jsem totiž, že se brzy poté objevil koronavirus i v jeslích, kam Jonášek chodil. Děkovala jsem proto své intuici za toto rozhodnutí.
Potom jsem už pozorovala rostoucí obavy z koronaviru relativně zpovzdálí. I když v kosmopolitním Bruselu a manželem, jehož práce spočívá v setkávání se s lidmi, to mohlo být opravdu jen relativní.
Snažila jsem se o maximální psychickou pohodu a když mě přepadla úzkost, opakovala jsem si modlitbu anonymních alkoholiků. 
„Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu. A dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil“.
Vycházelo mi z toho, že jsem udělala pro svoje bezpečí maximum a obrnila se trpělivostí.
Těhotenství a koronavirus
Na poslední těhotenské prohlídce mě gynekoložka ujistila, že mě v porodnici přijmou, i kdybych byla nakažená. Nejhorší možný scénář by přitom byl císařský řez a následná izolace dítěte. Ani ne z důvodu, že by byl vaginální porod rizikovější z hlediska přenosu infekce, ale spíš kvůli náročnosti porodu pro matku. Finální rozhodnutí měl udělat lékař.
Uklidňovalo mě, že podle statistik je smrtnost dětí ve věku 0-9 let nulová a ve věkové kategorii, kam spadám já a většina mých blízkých, se pohybuje kolem 0,2 %. Samozřejmě jsem se nechtěla zařadit mezi pokusné králíky z řad „těhotných žen nemocných koronavirem“. Pravdou ale je, že jsem se onemocnění jako takového bála méně než bezpečnostních opatření, která se začínala zavádět.
Bylo mi úzko hlavně z představy, že brzy dorazí zákaz přítomnosti otců u porodu i sem.
Kromě absence psychické (a do značné míry i fyzické) podpory partnera by to pro mě znamenalo především velký jazykový problém. Neumím totiž francouzsky a představa, že mezi kontrakcemi něco hledám ve slovníku, abych se domluvila s porodní asistentkou, ve mně vzbuzovala velké obavy.
Lockdown v Belgii
Belgie kopírovala zavádění opatření, která známe z Česka, zhruba s týdenním zpožděním. Nejdříve se rušily veřejné akce, pak zavíraly restaurace, následovaly školy a školky…
Nikdy ale nezazněl příkaz nošení roušek ani zákaz pohybu na čerstvém vzduchu při zachování bezpečnostních rozestupů. Naopak vláda uvedla, že outdoorové aktivity vyloženě podporuje, jen se lidi nesmí shlukovat a stát na jednom místě.
Uzavření hranic sem přišlo ve středu 18.3.2020. Tohle datum se mi pravděpodobně navždy vryje do paměti, protože tentýž den mi po uspání staršího syna začaly kontrakce.
Jak probíhal můj porod
Kubík stáhnul aplikaci na počítání kontrakcí a prakticky hned se ukázalo, že je nejvyšší čas vyrazit do porodnice. Zaklepali jsme proto na naši úžasnou sousedku, se kterou jsme byli dopředu domluveni, že se postará o Jonáška, a vyrazili.
Po nekonečně dlouhé cestě trvající zhruba 10 minut, kdy jsme vychytali snad všechny červené semafory (a to některé z nich Kubík myslím projel, ale pšššt), jsme dorazili do nemocnice. Kontrakce už byly tak intenzivní, že mě zdravotník postávající před budovou nemocnice ihned usadil na kolečkové křeslo a dovezl přímo na porodnické oddělení. Tady se mi zastavil dech z obavy, jestli se mnou pustí Jakuba. Naštěstí pustili.
Díky jeho přítomnosti jsem se nemusela starat o administrativu ani náročnou komunikaci ve frankofonní části Bruselu. Soustředila jsem se jen a pouze na to, co se dělo s mým tělem. Nádech, výdech, nádech, výdech… najít si pohodlnější pozici… znovu prodýchat přicházející kontrakci. A to celé znovu dokola.
Po vyšetření se ukázalo, že je Miki opravdu na dobré cestě a brzy se setkáme. Porodní asistentka už jenom napustila vanu, naučila Kubíka, jak se masírují záda, ztlumila světlo a já se mohla plně soustředit na to, abych pomohla Mikimu pohodlně přijít na svět…
Povedlo se nám to v 01.52, necelé dvě hodiny po příjezdu do porodnice! Mikulášek vážil 2770 gramů, měřil 48 cm a byl překrásnej.
Co bylo kvůli koronaviru jinak
Naše zdravotní pojištění zahrnovalo pouze dvoulůžkový pokoj, ale po celou dobu pobytu v nemocnici jsem v něm byla sama. Těžko říct, jestli to bylo kvůli koronaviru, nebo v tu dobu nerodilo tolik žen a oddělení šestinedělí nebylo tak naplněné. Každopádně to pro mě bylo velmi pozitivní zjištění.
Jakubovi při příchodu do nemocnice vždy kontrolovali teplotu a Jonášek měl úplný zákaz vstupu. Ale v podstatě kdyby někteří zdravotníci na sobě neměli roušky, vůbec bych nepoznala, že se v nemocnici děje něco mimořádného. Vlastně nás to ovlivnilo jedině tak, že Mikulášek ani po měsíci nemá český rodný list. Zatím mu to ale moc nevadí.
Už je to měsíc a pocity mám pořád rozhozené jako šestinedělka (a jo, já vlastně ještě jsem šestinedělka ). Chvíli mám slzy radosti, chvíli brečím dojetím z lidskosti a neustále mě přeplňuje pocit vděčnosti. Vděčnosti za to, že bydlím v Evropě, kde cena lidského života má nevyčíslitelnou hodnotu.
Všem, kdo bude rodit v době koronavirové, bych chtěla předat štafetu hladkého a rychlého porodu s minimálním zásahem do vašich představ o ideálním setkání s miminkem. Držte se!
