Dlouho jsem si myslela, že pro zlepšení kvality života je potřeba něco přidat. Získat víc peněz, víc cestovat, dělat zajímavější věci například. Ale pletla jsem se. Nakonec úplně stačí, když člověku seberete jeho standard, na který je zvyklý.
Chceš spát? Máš hlad? Chceš si v klidu něco sepsat? Nebuď k smíchu. Vždyť máš malé děti. A venku řádí pandemie.
Po spánkové deprivaci, která trvala přes jeden rok, na můj vyčerpaný organismus udeřil covid a způsobil vážné zdravotní problémy. Dlouhé měsíce léčby v Česku i Belgii, kdy mi nikdo nedokázal říct, jestli se z toho někdy dostanu. Naprostá ztráta víry i naděje.
Po neproniknutelné době temna za jeden ze svých hlavních životních úspěchů považuju to, že dnes můžu normálně fungovat a zkoušet nové věci.
Užívám sice léky, po kterých se tloustne, ničí ledviny, vypadávají vlasy a zhoršuje se pleť. Ale naučila jsem se tyto vedlejší účinky eliminovat na minimum. Žiju. Směju se. Jsem vděčná za každý nový den a děkuju vyšší moci za to, že to takhle dopadlo. Protože mohlo být mnohem, mnohem hůř.
Na své cestě jsem potkala hodně lidí, kteří takové štěstí neměli. Pochopila jsem, jak snadné je skončit na dně. Jen tak. Z ničeho nic, ze dne na den.
Ta zkušenost byla natolik silná, že mi dlouho bránila nadechnout se z plných plic. Uvědomění si, že „shit happens“ úplně nahodile se mnou pořádně zamávalo.
„Proč se o něco snažit? Proč bojovat? Když stejně může zasáhnout život, na tebe zaútočí zákeřný bacil nebo do obýváku vletí raketa. A hotovo. Konec. Je úplně jedno, jestli jsi dělal dobré skutky, špatné skutky, nebo žádné skutky. Prostě bude konec.“ říkala jsem si v duchu.
Naštěstí jsem měla skvělé podmínky na to, abych tuto „křivdu“ osudu pořádně vstřebala a zpracovala. Ale následky na duši to samozřejmě zanechalo.
Nedokázala jsem si už představit vrátit se po rodičovské dovolené ke kancelářské práci od 9:00 do 17:00.
Dlouho jsem proto přemýšlela, jak s touto zkušeností naložit. Pořádala jsem finanční sbírky pro ženy bez domova, hledala další způsoby crowdfundingu. Nějakou dobu jsem si myslela, že musím pracovat v neziskovém sektoru a pomáhat lidem, abych nějak splatila „svůj dluh“ osudu.
„Ale člověk musí být buď extrémně chudý, nebo extrémně bohatý, aby mohl reálně něco ovlivnit,“ řekl mi jednou manžel. A měl pravdu.
Veškerá moje snaha o pomoc byla jen kapkou v moři. Navíc ve mě paradoxně prohlubovala pocit bezmoci. Připadala jsem si jako „chromý rybář“, který loví malinkaté sardinky, co absolutně nestačí k uživení jeho rodiny.
Až mě to jednou napadlo – proč si hrát na rybáře a dobrovolně na sobě nést nadlidskou zátěž, když mám moc pokusit se o vyrobení rybářského prutu?
Najednou se v mé hlavě spojilo všechno, co umím a čím jsem si doposud prošla, do jednoho logického celku.
#tobecontinued
