Termín „špatný“ rodič prosím chápejte v tom nejširším slova smyslu. Ať už je ten druhý rodič agresivní, násilný, manipulátor, osoba s narcistickými sklony, na tom nezáleží. Důležitým znakem je, že mu jde o podkopávání vaší autority a poškození vztahu mezi vámi a vašimi dětmi.
Pokud jste ve fázi, kdy rozchod teprve zvažujete, máte možná pocit, že vaše děti vás bezmezně milují a že se v žádném případě nemůžou otočit proti vám. Myslíte si, že budou vždy na vaší straně, vždyť jste se o ně tolik roků staral(a), opomíjel(a) svoje vlastní potřeby, vše jste jim podřídil(a). A bez jakéhokoliv varování, bez jakékoliv přípravy (na tuto situaci se nedá připravit) se s vámi ze dne na den přestanou bavit, a pokud se s vámi ještě baví, začnou vám vyčítat veškeré vaše špatné vlastnosti (všichni máme nějaké), začnou si vybavovat situace, které vás staví do špatného světla (a můžou být klidně vymyšlené). A než se dokážete vzpamatovat, zjistíte, že vaše děti milují a uznávají jen toho druhého, „špatného“ rodiče. Některé děti toho „špatného“ rodiče prokouknou, jak jsem o tom psala minule. Ale některé ne.
Opět sáhnu do materiálů od Lundyho Bancrofta, díky kterým jsem pochopila, jak je to možné. A stejně jako minule, i dnes se budu držet původního znění v tom smyslu, že jde většinou o otce, kteří naprogramují dítě proti matce (i když víme, že to může být i naopak).
Touha po bezpečí
Děti, které vyrůstají v podmínkách domácího násilí, žijí v neustálém strachu. Mají strach z toho, kdy zase otec, obrazně řečeno, rozcupuje matku na kusy. Nenávidí, že musí být svědky tohoto násilí. Lidé, kteří takovou situaci nezažili, podceňují, jak strašné jsou tyto situace z pohledu dítěte. Pro většinu dětí, které žily nebo žijí s násilným rodičem, se míra traumatu odvíjí od toho, kolikrát musely být svědky toho, kdy jeden rodič ubližuje tomu druhému. Vnitřně trpí, když vidí maminku, jak je opakovaně nešťastná a zbavená jakéhokoliv respektu či úcty.
Ale bojí se i jiných věcí, hlavně emocionálního nebezpečí. Bojí se, že se táta pustí přímo do nich nebo do jejich sourozenců. Bojí se, že jim zkazí společnou večeři, oslavu narozenin, Vánoce nebo jakoukoli jinou událost. Bojí se, že jim odebere nějaké výhody, sebere něco, o co opravdu stojí (a většina tyranů trestá celou rodinu, když mají konflikt buď jen s matkou nebo s jedním dítětem, takže všichni vědí, že mohou draze zaplatit, pokud tyrana popadne vztek a je vlastně úplně jedno, který z členů rodiny ten vztek způsobil).
Pokud se tyran projevuje i fyzickým násilím – a většina tyranů to tak dělá – je to další příčina strachu u dětí. Děti mají strach hlavně o maminku, jelikož většinou je právě ona jeho nejoblíbenějším terčem. Ale celá tato situace jim dělá velké starosti.
V takové situaci děti vnitřně strádají a snaží se nalézt emocionální bezpečí.
Avšak bohužel jednoznačně bezpečné místo pro ně neexistuje, a proto v průběhu let zkouší různé pozice.
Pozice první: Děti se postaví na stranu matky
Tato pozice má dvě klíčové výhody.
Za prvé – výhoda emoční blízkosti s matkou.
V rodině s tyranským otcem je právě matka největším zdrojem útěchy (naopak sebestředný, manipulativní otec hledí pouze na svůj vlastní komfort).
Za druhé – jako dítě se cítíš dobře, protože děláš tu správnou věc.
Dětem od časného věku hodně záleží na tom, co je správné a co je špatné, co je spravedlivé a nespravedlivé.
Postavit se proti nespravedlnosti je pro ně důležité. Hluboko uvnitř se lépe cítí ty děti, které se přidaly na stranu oběti.
Ale není to zadarmo. Tyran přestane dítěti věnovat tolik pozornosti a pokud cítí silnou vazbu mezi matkou a dítětem, může začít dítě urážet nebo ho zraňovat jiným způsobem. Dítě velice bolí, když ho otec najednou odmítá, obzvlášť pokud on je ten, kdo má hlavní slovo (násilí vytváří velkou přesilu ve prospěch tyrana). Tyran je ten, kdo rozhoduje o výhodách a zákazech. On je ten, kdo dokáže všem zkazit den. On je ten, kdo dítě zesměšní za to, že má blízko k mámě. Pokud je dítětem chlapec, může si z něj utahovat, že je maminčin mazánek.
Pokud je některý ze sourozenců na straně tyrana, mohou začít společně s otcem přehlížet dítě stojící na straně matky. Začnou se k němu chovat, jakoby bylo méněcenné, když stojí na „špatné“ straně. Je přece jasné, že táta je ten nejlepší parťák a je mocný. Vítězové stojí na straně silnějšího.
Pozice druhá: Děti se postaví na stranu tyrana
Takže v určité chvíli se dítě pokusí postavit na stranu tyrana. Teď se spojí se silou, mocí a cítí se dobře: je to stejný mechanismus, jako když se děti pokouší o uznání v oblíbeném kolektivu. Určité věci se výrazně zlepší, protože najednou dítě není terčem otcova týrání. Má více volnosti, více výhod. Zbaví se, alespoň částečně, strachu (i když zřejmě nějaký strach o matku nebo o sourozence může přetrvávat); ale ví, že pokud se otec rozzlobí, nebude pravděpodobně terčem jeho útoku.
A na povrchu se dítě cítí dobře. Teď je vítězem. Ta palčivá bolest z nespravedlnosti začne pomalinku ustupovat, protože když je dítě v otcově týmu, rozhodne se, že si matka zaslouží přesně to, co se jí dostává. Jaká to obrovská úleva.
Ale není to zadarmo. Dítě strádá citově, postrádá matčinu blízkost a touží po její náručí a lásce. Ona mu tyto věci neodebrala – je jen malá pravděpodobnost, že by se máma otočila proti dítěti, i když bude v týmu tyrana. Dítě se těchto projevů blízkosti zřekne samo, protože pokud si zachová spojení s matkou, nemůže být přece v týmu tyrana.
Navíc je zde problém, který bublá pod povrchem, pod těmi pocity vítězství; někde hluboko uvnitř, možná až v nevědomí, dítě ví, že je na té zlé plné sobeckosti a nespravedlnosti. Časem se proto dítě začne za to, že je na špatné straně, nenávidět.
Pozice třetí: Dítě je někde uprostřed
Protože obě předchozí pozice jsou pro dítě nepřirozené, v určité chvíli se pokusí balancovat někde uprostřed. Snaží se zachovat si blízkost s matkou, ale zároveň se snaží o uznání ze strany otce. Snaží se zalíbit se otci, vyhovět jeho požadavkům a pokouší se být takovým člověkem, kterého bude mít otec rád. Když je otec zlý, snaží se přesvědčit matku, aby se podvolila jeho požadavkům, protože to zachová klid v rodině. Snaží se být jakýmsi mediátorem konfliktů, hraje roli třetího dospělého v rodině. Když otec není doma, užívá si sladké chvíle s matkou.
A nějakou dobu tohle může celkem dobře fungovat.
Avšak i tady číhají závažné problémy. Dítě je v obrovském stresu, prožívá velikou úzkost. Snaží se vyhovět oběma rodičům, jejich potřebám a náladám, pokouší se předvídat problémy ještě předtím, než nastanou a dělá si starosti o svoje sourozence; snaží se o zachování míru v rodině, aby byli všichni šťastní. Toto je pro dítě neúměrná zátěž. Jeho dětství mizí někde v nedohlednu, zatímco se snaží být rodičem pro celou rodinu.
Kromě toho tyran není vždy spokojený s tím, jakým způsobem se mu dítě snaží vyhovět; jsou momenty, kdy vyžaduje naprostou loajalitu a vyžaduje od dítěte, aby odmítlo a ponížilo matku (nikdy to nevysloví takhle přímočaře, ale dá nepochybně najevo, co musí dítě udělat, aby nebylo zařazeno zpět na listinu těch „špatných“).
Jak vidíte, žádná z těchto pozic není pro dítě dobrá.
Děti, které jsou svědky týrání, vyzkouší všechny tři pozice a zůstávají v nich po různou dobu. Testují výhody a nevýhody každé z nich.
Touha uniknout bolesti z toho, jak je všechno špatně
Toto už bylo zmíněno, ale podívejme se na tento problém více do detailu. Dospělí, včetně lidí v pomáhajících profesích, mají tendenci velice podceňovat hloubku dětského prožívání, jak silně děti cítí bolest z nespravedlnosti. Existuje nepravdivý, ale všeobecně přijímaný, předsudek o tom, že děti jsou sebestředné bytosti, a tudíž vnímají svět kolem sebe hlavně z pohledu sebe sama. Tento předsudek vede k tomu, že se přehlíží obrovská část dětského vnitřního prožívání, včetně nejhlubší bolesti. Děti absolutně nenávidí, když vidí někoho trpět (včetně zvířat). Dětská srdce, z pohledu emocí, nejsou o nic menší než srdce dospělého člověka.
Děti velice těžce nesou, pokud vidí nespravedlnost páchanou na druhých, nejen samy na sobě. A pokud se tato nespravedlnost děje někomu blízkému, doslova je to sžírá zevnitř.
Dítě navíc vnímá matku jako jakési prodloužení sebe sama. Takže pokud je ubližováno matce, vnímají tuto bolest o to intenzivněji – bolest její a tu svoji.
V kontextu této silné bolesti je pro děti velmi lákavé přijmout teorii, že matka může za vše, co se jí děje. Pokud se ztotožní s touto teorií, částečně si uleví od bolesti, protože pokud si to matka zaslouží, tak pak to přece není nespravedlivé. A tyran nikdy nepřestane připomínat – samozřejmě nepřímo, ale naprosto jasně, že tato cesta je jim otevřená.
Nevyslovená zpráva tyrana dítěti zní zhruba takto: „Podívej se na mě, já necítím bolest tvé matky a ty ji taky nemusíš cítit. Připoj se ke mně a bude ti líp.“
Úleva je pak už jen třešničkou na dortu ke všem ostatním výhodám, které skýtá pozice na straně tyrana. Všimněte si tohoto nejdůležitějšího faktu:
Hlavním důvodem, proč se děti postaví na stranu tyrana, je míra bolesti, kterou tyran přivodil svým jednáním.
Na první pohled si to protiřečí, ale vžijte se do pozice dítěte a začne vám to dávat smysl. Pomůže vám to pochopit i situace, kdy se dítě, které se sžije dlouhodobě s matkou, náhle rozhodne odejít na stranu tyrana.
Tolik z článku Lundyho Bancrofta. Zdá se vám to příliš kruté? Nemožné? Upřímně řečeno, kdybych popsala svoji vlastní cestu s mými dětmi, scénář by byl velmi podobný. Moje dcera skočila hned do druhé pozice a v době psaní tohoto příspěvku se nachází ve třetí pozici. Můj syn, který si nejprve zvolil první pozici, přešel do druhé pozice asi po 6 měsících. Dnes už chápu, že to nešlo jinak. V té době jsem musela odejít z domova, odejít od dětí (viz předchozí příspěvek Probuzení aneb jak jsem dokázala odejít od dětí). Neustále jsem se ptala proč a nedokázala to pochopit. Dnes je mi to díky Lundyho článkům jasnější. Když mi můj syn řekne, že mě nenávidí, vím, že to není pravda, a proto dokážu zachovat klid a odpovědět, že já ho miluju, protože je můj syn a nikdy to nebude jinak. Je to téměř nadlidský úkol. Vím, že jednou mě možná úplně odkopne, ale taky vím, že se vždycky bude moct vrátit. Budu jeho máma, dokud budu dýchat.
Napište mi, co byste na mém místě udělali vy nebo, pokud máte podobnou zkušenost, jak se vám podařilo se s ní vyrovnat.
Na prázdniny si dáme oddych, ale hned v září napíšu další příspěvek na téma, jaké manipulační techniky tyrani používají a pochopíte, proč i pro bystré děti je velice náročné zorientovat se v této situaci.
Přeji vám léto plné sluníčka a radostných zážitků s vašimi nejbližšími.
Vaše Natty
