Dívka byla malá, oplácaná, krátkonohá, měla tmavé rovné vlasy, nízké čelo a malé načervenalé oči, které by netaktní pozorovatel mohl přirovnat k prasečím. Mile se usmívala, ale její úsměv pokaždé odhalil očividně špatné zuby.
„Mám sestru, je o dva a půl roku starší než já,“ řekla mi dívka, která se představila jako Marie. „Jmenuje se Táňa. Tady je její fotka.“
Chystala jsem se obrázek odmítnout a zamumlat něco ve stylu: „Přišla jsi za mnou, pojďme si povídat o tobě, co je mi do Táni…“, ale Máša mi ho doslova strčila do ruky.
Samozřejmě jsem se na tu fotku podívala. A už jsem prakticky neměla žádné další otázky. Táňa byla vysoká, štíhlá kráska s obrovskýma fialkovýma očima a vlnitými kadeřemi. Chudák Máša… Ale možná je ta Táňa alespoň hloupá? (Na světě přece musí existovat nějaká spravedlnost…!).
„Táňa se vždycky dobře učila,“ rozptýlila mé domněnky Máša. „Nemá samé jedničky, to ne. Není školou posedlá, vždycky měla spoustu jiných koníčků. Všechno jí jde samo. O přestávce před hodinou se podívá na zápisky a je to. Jsem to já, kdo je ten šprt. Moje první učitelka do mě vštípila: „Mášo, ty to zvládneš, ale budeš se muset hodně snažit. Od té doby se šprtám… Málokdy dostanu trojku, ale mám problémy s fyzikou, chemií a algebrou… Kdyby mi to Táňa pokaždé stokrát nevysvětlila, nevím, jak bych prolezla…“
Z Máši se vyklubala skvělá vypravěčka, její řeč byla na čtrnáctiletou dívku velice barvitá a nápaditá (dokonce jsem ji podezírala z toho, že tento příběh si už mnohokrát vyprávěla sama pro sebe). Byla jsem po celou dobu vyprávění mírně nervózní a v duchu jsem se vyjadřovala velmi nelichotivě o jejich rodičích.
Táňa se narodila jako rozkošná elfka. Když se ukázalo, že je ještě k tomu mimořádně nadaná (ve dvou letech recitovala básničky, v pěti předčítala nahlas pohádky své mladší sestře), rodiče a všichni příbuzní byli naprosto ohromeni a v tomto ohromení zůstávají dodnes. Narození ošklivé, nepříliš zdravé a pomalé Máši vnímali všichni v rodině téměř jako zákonitost (v jedné rodině přece nemohou být dvě podobně mimořádné děti). Otec Mášu láskyplně nazýval „Popelka“. S největší pravděpodobností právě přítomnost Máši zachránila Táňu před tím, aby „nezpychla“. Starší dívce neustále připomínali: ty jsi hvězda, jsme na tebe pyšní a obdivujeme tě, ale mladší nemůže, neumí, musí se na ni čekat, léčit ji, brát ohled na to, že není tak obratná a nepálí jí to tak rychle jako tobě…
Táňa na ni ten ohled vždycky brala. Pokaždé počkala a pomohla jí. Dělila se s ní o hračky a sladkosti, kterých dostávala více než dost. S hračkami si téměř nehrála, dávala přednost knížkám, televizi a pak internetu, sladkosti prostě neměla ráda. Máša naopak jedla za obě a byla vždycky baculatá, ale rodiče ani nenapadlo ji v tom nějak omezovat – i tohle „neúspěšné“ dítě přece musí mít nějakou radost ze života. Díky svému dokonalému vkusu a kroužku společenského tance, kterému se Táňa věnovala od dětství, by se ráda podělila s mladší sestrou i o své krásné šaty, ale nešlo to – od osmi let se Máša do šatů ani kalhot své dlouhé a hubené sestry prostě nevešla.
Každé léto dívky trávily celý měsíc na táboře. Táně se tam moc líbilo, Máši vůbec. Máša nebyla moc společenská, ale na táboře se s ní všichni (holky a pak hlavně kluci) chtěli bavit a skamarádit se s ní. Samozřejmě jen proto, aby se dostali blíž k Táni.
„Jak jsi to všechno vnímala? Měla jsi poblíž někoho, s kým by sis o tom mohla popovídat?“
„Normálně,“ pokrčila svými tlustými rameny. „Popovídat si o tom? Ano, jednou jsem o tom mluvila s naším rodinným přítelem. Je už od mládí zamilovaný do naší matky, každý to o něm ví. Často k nám chodí na návštěvu…“
„A co na to táta?“
„Táta říká, že je dobře, že ho máme! Že kdyby se mu něco stalo, tak má jistotu, že o jeho holky bude postaráno… Tak právě s tím rodinným přítelem jsem to rozebírala. Řekl mi: „Každý má svůj talent. Musíš najít něco, v čem budeš lepší než Táňa.“
„A ty?“
„Hledala jsem. Zkoušela jsem korálkování. Táňa nemá trpělivost, ale stejně vymýšlí zajímavější vzory než já. Nic víc jsem jaksi nenašla…“
„To je všechno?“
„Ještě moje prababička mě vždycky podporovala. Říká, že všechno pomine…“
„To je ale šalamounská prababička!“
„Ano, vypráví mi příběhy ze svého života. Kdysi dávno byla po dlouhou dobu zamilovaná do jednoho muže, ale nemohli se vzít. Trpěla, nemohla v noci spát, psala mu dopisy. A teď říká, jak je to zvláštní – on už musí být dávno po smrti a ona o tom ani neví a sotva si vzpomene, jak vypadala jeho tvář. Všechno pomine… Ptala jsem se jí, co mám dělat? Odpověděla: „Můžeš se pomodlit.“
Šla jsem do kostela, nechala se pokřtít (všichni se tomu strašně divili, jsem z nevěřící rodiny) a pak jsem si přečetla, že Bůh je na tom stejně jako my. Znáte příběh o Jákobovi a Ezauovi: „Jákoba jsem miloval, ale Ezaua jsem nenáviděl…“?
„Ježíši…“
„Ale proč pořád mluvíme jen o mně?“, Máša se najednou otřásla. „Přišla jsem za vámi kvůli Táni!“
?!
„Je na tom velice špatně. Už dlouho v noci nespí, jen sedí u počítače a skřípe zuby. A říká, že se nemůže na nic soustředit…“
Začala jsem si dělat starosti. Mimořádně nadané dítě (kdy v 9 z 10 případů nadání beze stopy vymizí s přibývajícím věkem) je téměř od narození opěvováno ze všech stran, je středem pozornosti a nejasných nadějí rodiny, všichni od něj očekávají mimořádné výsledky a neobyčejně naplněný život… Není to jen teoretické riziko, může ji to doslova sešrotovat.
„A kdy to u ní začalo? A proč jste sem nepřišly spolu?“
„Jde právě o to, že ona nikam nepůjde! Vždycky byla přece v pohodě, nikomu nic neříká, ale já to na ní poznám… Snažila se i mně zakázat o tom mluvit. Připadá mi, že ona prostě neví, co dál, je v maturitním ročníku, všichni od ní očekávají něco mimořádného a ona se na nic mimořádného necítí. Nikdo jí vlastně ani nic neporadí. O mně aspoň všichni říkají, že ta šprtka Máša by se měla stát účetní nebo notářkou. Pokud si ji nikdo nevezme, vždycky si na svůj kousek chleba s máslem vydělá sama.“
„Přiveď ke mně rychle rodiče!“ vykřikla jsem. Máša překvapením povyskočila na židli.
„Ne, to nemůžu. Slíbila jsem Táni, že… Ona nechce… A já nemůžu! Musíte mi slíbit, jinak nic…“
„Dobře, neřeknu jim to.“
„A o čem se tedy budete bavit?“
„Budu jim lhát!“ odpověděla jsem upřímně.
* * * * * * * * * * * * * * *
„Máte to popleté,“ řekla jsem manželskému páru (jako většina párů v dlouholetém úspěšném manželství se podobali jeden druhému). „Na prchlivého motýla Táňu jste naložili přehnanou nálož očekávání (mimořádné nadání u dětí je téměř vždy motýlí kuklou: roztočí se a za soumraku zmizí) a skutečného talentu jste si v rodině ani nevšimli.
„O jakém talentu to mluvíte?“ muž i žena svraštili obočí.
„Vaše „Popelka“ Máša je nadaná spisovatelka, která píše už mnoho let do šuplíku. Přinesla mi svůj nejnovější román a já si ho přečetla. Na čtrnáctiletou dívku je skvělý – věřte mi, sama píšu knihy a vím, o čem mluvím.“
„Ale proč jsme si toho nikdy…“
„No vlastně, viděl jsem, že ta malá pořád něco píše, ale myslel jsem si, že je to jen tak pro zábavu nebo domácí úkoly ve školním sešitě… teď navíc mají všechno v počítači… Tak proč nám to tedy ne…?“
„Ptali jste se, zajímali jste se o to?“
„Popravdě ani ne, nezajímali. O čem je ten příběh?“
„Je to historický román. A o lásce vaší prababičky.“
„Ach, můj Bože! To je opravdu úžasný příběh! Vždyť to byl slavný architekt, nositel Stalinovy ceny…“
„Máša nechtěla, abych vám to řekla. Rozumíme si?“
„Rozumíme“
„A zkuste být trošku mírnější k Táni, aby to pro ni nebylo jako pád z nebe do propasti. Co nejvíc jí raďte a podporujte ji, jako jste kdysi podporovali Mášu. Pro někoho, jako je ona, může být velice obtížné přejít ze stavu mimořádně nadaného dítěte do stavu obyčejného dospělého člověka. Ona přece nemůže za vaše pedagogické chyby! Je vám to jasné?“
„Ano.“ odpověděli.
* * * * * * * * * * * * * * *
„Proč dospělí nikdy nedrží slovo?“ zeptala se mě Máša. „Slíbili vám, že mě nechají na pokoji, ale mám to teď pořád na talíři: kdy jim dám něco přečíst? Kdy bude bude hotová další polovina…“
„Jak to, že nikdo?“ rozhořčila jsem se. „A co já? Já přece držím slovo. Tady je další úryvek textu z minula. Už jsem udělala korekturu, tak se nerozčiluj.“
„Já se na vás nezlobím! Jste v tom fakt dobrá, jako bych to psala já a přitom ne tak úplně…“
„Jak se má Táňa?“
„Ach, děkuji, je to mnohem lepší! Mluvily s maminkou a rozhodla se, že chce studovat hotelnictví. Chce mít vlastní hotel někde u moře, aby tam mohli jezdit různí lidé… Už jsme s ní všechno vymyslely, dokonce i to, jaké budou v restauraci ubrusy. A představte si: Táňa také uvěřila tomu, že jsem spisovatelka!“
„Dokonce i já jsem tomu uvěřila!“ zasmála jsem se. „Příští rok se můžeš přihlásit do literární soutěže (dám ti doporučení) a uvěříš tomu i ty. Máš očividný talent…“
